Abyste rozuměli, náš malý Oliver Maxík dostal od našich kamarádů dárkem kulaté, roztomilé, barevné chrastítko. Hračky ještě moc nevnímá, ale na tuhle reagoval, a tak nám to s mužem dělalo radost. Byla to vlastně jediná hračka, kterou jsme používali a na jedné procházce, ani nevím, jak se to mohlo stát, no prostě chvilka nepozornosti, žuch, šplouch a to super chrastítko leželo v kaluži. Dlouho mi vrtalo hlavou, jak ho nejlépe očistit, aby ho mohl Maxík dál používat, třeba i cucat a nechytit při tom nějakou parádní nemoc… Prostě jsem ho chtěla zachránit za každou cenu.
Omýt ho pod tekoucí vodou jsem nepovažovala za dostačující, hodit ho do vroucí vody mi nepřišlo jako moc dobrý nápad, líh taky ne, a tak mě napadl sterilizátor… Říkala jsem si, když můžou do sterilizátoru lahvičky, kelímky, dudlíky a krabičky, šoupnu tam i to chrastítko. Co by se tomu jako mohlo stát, že jo? Přece nejsem tak šiblá, abych neuměla vysterilizovat jednu hračku?! Což se ukázalo jako totální blbost. 
Po asi čtvrt hodině sterilizace mi ale ztuhl úsměv! Když jsem otevřela víko a vyvalila se pára, nevěřila jsem vlastním očím! Místo toho roztomilého kulatého žlutého chrastítka vytahuju pomalu těleso neurčitého tvaru, snad hruškovitého, s vybledlými barvami a kuličkami, které se přilepily k jedné stěně hračky bez možnosti, koulet se jakýmkoliv směrem. To byla jejich poslední hodinka. „Hmm, moc pěkné,“ zíral na to můj muž a cosi šeptal synovi do ouška. Raději jsem ani nevyšetřovala, co. 
No, nikdo učenej z nebe nespadl, ale nejradši bych se picla! Trocha páry a co to udělá?! No co, za pokus to stálo a na příště budu chytřejší, zkusím třeba mikrovlnku. 
