Říkáte si, že se vám to nemůže stát. Proč by taky jo, že jo? Mám přece toho nejlepšího chlapa na světě. 
Všechno funguje báječně a pak to přijde jako blesk z čistého nebe. Nic dopředu neplánujete. A přece! Ano, přiznávám, podvedla jsem svého muže. Ale bylo to jen jednou! A může za to štrúdl. Ale pozor, ne štrúdl jako štrúdl, ale štrúdl s mandlemi. A o ty tady šlo!
Pamatuju si, že to byl víkend a můj muž byl v práci. A já se rozhodla, že ho překvapím a upeču mu jeho oblíbenou pochoutku. Vždycky se po ní může utlouct. Snídá ji, svačí, obědvá a dokonce i večeří a ještě navíc se zmrzlinou. Sama se pak divím, kam to dává, ale těší mě, že mu chutná. Vaří se to ve mně akorát tehdy, kdy mi začne domlouvat, abych toho nepekla tolik, že se to nedá sníst. A já na to pokaždé reaguju, že se na to teda můžu vyprdnout, protože nebudu péct štrúdl kvůli pěti kouskům! Vydrží mi to pár dní a peču ho znovu a zase ve velkém. 
Osudová chyba ale nastala ve chvíli, kdy mi došly mandle! „Tak to se můžu jít s celým štrúdlem tak akorát vyfotit. Kam jako mám pro ty mandle teď jít?!,“ říkala jsem si naštvaně. Byl večer, blízké obchody dávno po zavíračce a nebudu přece jezdit někam do nonstopu kvůli pitomým mandlím. No, nic. Říkala jsem si, ořech jako ořech, nemáš mandle, dej tam para ořechy! Ty jediné jsem vyštrachala ve špajzu. Rozsekám je na malé kousky a muž nic nepozná. 
Jenže rozsekejte na kousky para ořechy, aniž by na vás bouchali sousedi, co se u vás děje?! Paličkou na maso jsem tišila tlukot v utěrce, ruce mi málem upadly a těch slov, co u toho padlo, když jsem měla po celé kuchyni tisíce drobečků. „Tohle mi byl čert dlužen! To jsem si zase zadělala!,“ proklínala jsem se. Jediné, co mě uklidňovalo, že udělám manželovi radost.
Na první pohled byste nic nepoznali. Jablkovo-skořicová vůně se linula už ode dveří, takže jen co manžel vešel, už věděl. Okamžitě si nandal na talíř dva kousky a já čekala, co bude. Dělala jsem jako že nic a těšila se, že mu tuhle fintičku jednou budu zvesela vyprávět. „Miláčku, co si to dneska do toho štrúdlu dala?,“ začal se vyptávat. „Co bych tam jako dávala? Jako vždycky, jablka, skořici, cukr, rozinky a mandle,“ odpověděla jsem, ale neznělo to asi úplně věrohodně. „Tohle nejsou mandle,“ povídá a vytahuje tvrdý para ořech velký jak fazole a točí s ním před mýma očima. Zřejmě se mi ho nepodařilo rozmnělnit a nějak se mi tam omylem zapekl celý. „No, to je para oříšek!,“ říkala jsem mu a už mi cukaly koutky pusy, takže jsem nakonec vyšla s celou pravdou ven, abychom se tomu oba zasmáli. 
I tak si ale od té doby štrúdl pokaždé obrací vzhůru nohama, než ho ochutná a dokonce tuhle historku už vyprávěl i našemu dvouměsíčnímu synovi! A myslím, že to ještě zdaleka není konečná.. 
