Doteď jsem si myslela, že Japonci lítají do české metropole, aby na ně dýchla historie Pražského hradu, Karlova mostu nebo Vyšehradu. A skoro to vypadá, že stejný požitek jako z památek, mají i z českých dětí. Hlavně teda těch v kočárku. 
Sedíme takhle s partou kamarádů v centru Prahy na jedné zahrádce, dobře se bavíme. Já jsem měla kočárek s Oliverem Maxíkem vedle sebe. Kolem našich stolů proudily davy turistů s paraplíčky nad hlavami, s Průvodcem Prahou v ruce a foťáky na krku. S partou si vyprávíme různé historky, když jsem se v jednu chvíli sklonila do kočárku, abych zkontrolovala syna, jestli je všechno v pořádku a nic mu nechybí. Užuž chci zvednout hlavu, když najednou cítím, jak mi někdo dýchá do vlasů. Vím, že byly tmavé, tak jsem si myslela, že je to naše kamarádka Lenka a chtěla jsem ji pozdravit. Otočila jsem hlavu, a koho nevidím?! Pravou nefalšovanou Japonku! Vytřeštila jsem oči. Netroufám si říct, kolik jí mohlo být, protože věk Japonců nějak neumím odhadnout, ehmm, ale mohla to být dáma středního věku. Lekla jsem se jí tak, že jsme se hlavou málem srazily. 
Vůbec jsem nechápala, co tam s tou hlavou dělala?! Nejdřív mě napadlo, že se chce asi zeptat na cestu, ale na to tam přece bylo dalších x lidí, kteří by jí poradili! 
Japonské překvapení nebralo konce. U druhého ucha jsem cítila dech další ženy ze země vycházejícího slunce. A další a další…Spustily na mě tím svým ,ťink-ťonk´ jazykem a tlačily se kolem boudy kočárku jedna přes druhou jak hejno vos, které si právě vyhlédlo svoji další kořist. Natahovala jsem ruce k malému, abych ho bránila, když jsem viděla usmívající se tváře, které se nad synem začaly rozplývat. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že tyhle turistky se chtěly jen podívat na české miminko.
Jestli to dělají ve všech městech, které navštíví, nevím, ale možná budou v Japonsku vyprávět, jaké děti se u nás rodí. Mého muže z toho nejvíc mrzelo, že tenhle okamžik nestihl na památku synovi vyfotit.
S kamarádkami jsme pak ale měly na chvíli o zábavu postaráno. 
