Denně nepřestávám děkovat za to, jaké štěstí mě s příchodem na svět našeho chlapečka, potkalo. Ve chvíli, kdy už jsem myslela, že se děťátka zřejmě nedočkám, se to stalo. Od té doby věřím na zázraky a užívám si se synem každičký okamžik.
A včera jsem s ním zažila nádherný moment, který mi už navždy zůstane v srdci i v paměti. Chvíli před tím, než jsem šla Oliverka vykoupat, ležel na gauči, a jak jsem ho tak hladila po hlavičce a cosi jsem mu vypravovala, najednou zvedl ručičky, jako by mi chtěl jimi něco říct nebo vyjádřit a ve tváři vykouzlil svůj první úsměv v životě! Ten doopravdický veliký úsměv, na který jsem se, jako máma, tak strašně moc těšila. Myslela jsem, že se štěstím zblázním! 
A nebyl to žádný rychlý úsměv. Kdepak. Byl to dlouhý nefalšovaný úsměv, pro který bych vraždila. 
Přála jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Začala jsem na syna dělat skopičiny a smát se s ním a jemu se to líbilo. Pořád měl pusinku od ucha k uchu a radostně reagoval, a i když celý úsměv mohl trvat několik vteřin, do mě tím, za tu dobu, vlil neskutečné množství energie.
Vím, že není dobré používat klišé a sama je nemám ráda, ale tady si ho (snad nad tím pro jednou zavřete oči ) neodpustím. Dítě je to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat!
