Připadá mi, jako by to bylo včera, přitom od toho nejkrásnějšího dne v životě utekl už měsíc. 11. července se narodilo naše vytoužené miminko – chlapeček Oliver Maxmilián. Ti, co čtou náš blog, asi vědí. 
Za tu dobu o pár centimetrů vyrostl a několik gramů přibral. A dělá pokroky den po dni. Aspoň mě to tak připadá. 
Asi tisíckrát už jsem byla přesvědčená o tom, že se usmál, když jsem mu zpívala nebo něco vyprávěla (pravděpodobně to byla nějaká náhoda nebo možná už opravdu náznak úsměvu ), mnohokrát jsem byla přesvědčená o tom, že ručičkou pohladil (než jsem zjistila, že se jen po vydatném spánku protahoval ) a stokrát už bych byla přísahala, že na mě šibalsky mrká, než bylo patrné, že se mu jen zavírali oči před usnutím ). Asi každá máma vidí daleko dopředu…a já nejsem výjimkou. 
Dost dobře jsem si dřív neuměla představit, když mi kamarádky, které už jsou i několikanásobnými maminami, říkaly, jak člověk začne s příchodem dítěte přemýšlet úplně jinak. Jak věci, které byly pro mě předtím tak důležité, najednou ztratí smysl, jak mi bude chybět spánek, protože vstávat k miminku prostě musíš a na dospávání nebude čas. Jak já z první koleje sjedu na tu poslední, protože ,já´ už nebude existovat a odteď bude už jednou provždy jednička to malé stvoření a tak dále a tak dále.
A pak říkaly: “Najednou si ale uvědomíš, že tohle všechno chceš a na život před dítětem budeš už jen vzpomínat. Ale nikdy ten ,starý´ život nebudeš chtít vrátit.”
Absolutně se vším, co mi vyprávěly, souhlasím! Pro své dítě chci jen to nejlepší a neexistuje nic, co bych pro něj neudělala. Vím, že tohle všechno jsou fráze, ale, když oni jsou tak strašně pravdivé! 
Jo, a včera, když jsem Oliverkovi šeptala, že bude mít měsíční narozeniny, hodil na to (jak by řekla moje kamarádka – Ahoj Evi – bobeček.
