Asi se shodneme na tom, že příchod miminka na svět je začátek úplně nové etapy našeho života, velký životní zlom, který je jednoduše nádherný, ale také náročný. Mávnutím proutku se z nás může stát ubrečená vyschýzovaná matka, která řve jak na to nebohé miminko, tak na manžela.
Spousta změn, nový režim, na který než se najede, tak to chvíli trvá. Když se navíc všechny ostatní mámy tváří, že jsou dokonalé a vševědoucí a nebo vás naopak bombardují tím, jak strašné to bude až dojdete do té a té fáze, dost to člověka stresuje. Mě tedy některé věci nenechávaly klidnou (více o nich níže) a mám kolem sebe spoustu kamarádek, co mi dávají za pravdu! Rozhodla jsem se proto těm, co teď něco podobného prožívají, vlít trochu optimismu do žil. Ve se vém životě jsem udělala následující:
Rozhodla jsem se, že se prostě nenechám stresovat, že tohle nechci a nebudu poslouchat. Tyhle věty proto už nemají v mém životě místo. “Cože? Ty už nemáš mlíko? Honem, vyzkoušej to, to a to! To je fakt divný! A neděláš něco špatně? Vážíš před kojením a po? Cože? Ty už nekojíš? Proč už nekojíš? Cože, ty jsi už s miminkem vyjela mezi lidi? Je brzo! Cože? Takhle brzy vám ho hlídá babička? Co ty jsi za mámu?!” A tak bych mohla pokračovat! Tohle je souhrn vět, z nichž některé jsem slyšela já a některé mé kamarádky. A teď to mnohem horší: Za ty necelé dva měsíce, co jsem mámou, jsem si všimla, že jsou to především matky, kdo se vzájemně stresuje. Nepochopitelné!! Vždyť všechny máme dost podobné starosti! Nemělo by to být naopak? Neměly bychom se vzájemně uklidňovat?
Když jsem po porodu zjistila, že musím ke kojení podstatně přikrmovat a pak viděla diskuze některých matkek, že se vlastně zhroutí svět, když je moje dítě především na umělé výživě, hodně mě to stresovalo. Dělala jsem opravdu vše proto, abych se rozkojila. Klidně bych lezla i po stropě, kdyby mi to zajistilo dostatek mléka. Jenže pak přišla poslední kapka v podobě alergické reakce, kdy jsem skončila na kapačkách, kojení jsem vynechala na celé tři dny kvůli lékům a pak s ním byl amen. “To rozkojíš! Vždyť tři dny nic nejsou! To se ti přece neztratí po třech dnech! Sežeň si elektrickou odsavačku! Dítě se bez toho NE-O-BEJ-DE.”
Ale to víte, že obejde. Zkoušela jsem to pak znovu, ale už se netvořilo. Ano-vím, že je mateřské mléko pro dítě to nejlepší. Když ale prostě nemáte a nejde to, tak nebudete hledat nejbližší strom a lano, abyste si to hodily. Řekla jsem proto stresu sbohem a rozhodla jsem se z toho prostě nepo*rat. Emilka spokojeně přibírá a já už nejsem vystresovaná, protože s těmi, co mají chuť znepříjemňovat mi den, nekomunikuju. Jak jednoduché. Negativní lidé, co vidí za vším problém a snaží se ho vnést do mého života, v něm prostě přestali mít místo.
Stresy s kojením teď ale prožívají mé dvě kamarádky. Svému dítěti se snaží dát úplně vše a přesto, když už jim teď začíná docházet mléko, zvažují, že se na to (jedna po půlroce a druhá po sedmi měsících) budou muset vykašlat, protože ve svých soukromých mlékárnách už skoro nic nemají. A najednou slyší na svůj účet kritiku. Za co? Řekněte mi: Kdo si dovoluje do toho montovat? Kritizovat? Starat se o “to”? To, jestli někdo kojí nebo nekojí je jen a jen jeho věc. Nikdo nemá právo do toho kecat.
Takže naše milé čtenářky, pokud jste aktuálně v situaci, kdy pláčete nebo se nervujete kvůli tomu, že málo nakojíte nebo vám nějaká “dobrá duše” ustavičně kecá do toho, co a jak děláte špatně, proč byste měla dělat to či ono, nadechněte se, vydechněte a pošlete toho kecala slušně (pokud je to fakt otravné, tak i neslušně) tam, kde slunce nesvítí a nebo s ním přestaňte komunikovat. To, jak to máte nastavené, je čistě vaše soukromá věc! A nikdo nemá právo se do vás navážet nebo vás za něco odsuzovat. Tečka. Najděte ve svém životě důvod proč se smát a ne brečet. Věřte, že se to odrazí i na miminku. Ono totiž pozná, když je jeho maminka vystresovaná chodící hromádka neštěstí