Je fajn, když nám posíláte příspěvky, které jste prožily nebo prožíváte na vlastní kůži, a které my s Terkou zatím ještě nemáme. Naše čtenářka Ála Vítková nám pro vás tentokrát sepsala článek o tom, kdy pořídit potomkovi sourozence.
Děkujeme!
PS: Kdyby se chtěli zapojit do příspěvků i tatínci, jsou vřele vítáni.
Zcela náhodou jsem narazila na nějakou poradnu, kde PhDr. Cenková radila, že nejlepší věkový rozdíl mezi sourozenci je buď zcela minimální, tedy hned po šestinedělí rychle do toho , aby vyrůstali spíše jako dvojčata, anebo minimálně 6 let, aby vyrůstali téměř jako dva jedináčkové.
Tak jsem se zamyslela nad těmi svými zlatíčky, mezi kterými jsou různé věkové rozdíly, a mohu zcela s jistotou říci, že opravdu nevím, zda se dá určit, co je nebo není dobrý věkový rozdíl. Vždy záleží HLAVNĚ na povaze dítěte a také na tom, jak je dítě na příchod sourozence připraveno. Samozřejmě se roční dítě připravuje úplně jinak než desetileté, ale zanedbat by se to nemělo ani u jednoho z nich.
Když se mi narodila dcera, věděla jsem naprosto jistě, že nebudeme chtít, aby zůstala sama, takže jsme hned od začátku mluvili o sourozenci a v podstatě ji na to připravovali od prvních krůčků. Otěhotněla jsem, když dceři byly necelé tři roky. Od samého začátku jsem ji zapojila do příprav na nové miminko. Pořídila jsem knihu, ve které jsme spolu studovaly, jak miminko v bříšku roste. Koupily jsme například hrášek, aby měla jasnou představu, jak je veliké. Každý den dávala bříšku pusinku na dobré ráno a dobrou noc. Když měla něco dobrého, dávala mi ,pro miminko´ ochutnat. Vzala jsem ji s sebou na ultrazvuk a později i na monitor. Prostě od samého začátku věděla, že se narodí miminko, které bude malinké, bude potřebovat velkou péči, ale ona, že bude součástí toho všeho a nebude odsunutá na vedlejší kolej. Když se bratříček narodil, neměla jsem nejmenší problém, že by na něj nějak žárlila, že by poutala nějakým zásadním způsobem na sebe pozornost, nebo by mu dokonce chtěla ublížit. Samozřejmě, že občas nastala situace, že mu něco nechtěla půjčit, nebo že se dohadovali, ale to si myslím, že patří k sourozenecké lásce a není to nic neobvyklého.
Když jsem čekala třetího potomka, byli už dcera i syn dost velcí a rozumní a víceméně jsem za nimi šla už jako za parťáky. Dceři už bylo skoro 13 let a synovi 9 let. Oba se velmi na sourozence těšili, ve všem mi pomáhali, bylo na ně spolehnutí. Když se jim narodil bráška, tak dcera se tak nějak jmenovala do role chůvy a moc mi pomáhala. Opět jsem se nesetkala s nějakým extrémním žárlením. Ti dva starší už měli úplně jiné starosti a toho nejmladšího měli spíš jako rozptýlení. Opravdu to bylo, jako kdybych měla jedináčka. Na jedné straně jsem řešila věci do školy, kroužky, atd. a na druhé straně přebalování, krmení, lezení,… Byla to prostě pohoda.
Největší řešení a zážitky mám však se svým čtvrtým potomkem. Když jsem se podruhé vdala, bylo nejmladšímu synovi téměř šest let. K mému muži syn velmi přilnul, sám od sebe mu začal říkat tati a manžel si ho záhy i osvojil. Syn nás však neustále bombardoval dotazy, kdy už si konečně spolu pořídíme dítě. Protože je přece jasné, že když se milujeme, musíme mít spolu dítě a on, že chce taky mladšího sourozence, že není fér, že brácha se ségrou mají mladšího sourozence a on ne a hlavně, že chce mladšího bráchu. Když jsme mu tedy oznámili, že toho mladšího sourozence mít bude, velmi se těšil. Se ségrou se dohadovali, zda to má být kluk nebo holka. Dcera argumentovala (vzhledem k jejímu věku s nadsázkou a v legraci), že to musí být rozhodně holka, protože ona už dva bráchy má, a že to není fér, když oni mají bráchu i ségru, zatímco ona má pouze dva bráchy. Na to jí oponoval nejmladší syn, že on ale chce mladšího bráchu, protože ona má taky mladšího bráchu… bylo to opravdu velmi vtipné. I kvůli tomu jsme si nakonec nechali říct, co to bude. Syn byl velmi zklamaný, když jsme mu řekli, že bude mít sestřičku.
Náš rozhovor:
„Jak to víš, že to bude holčička?“
„Říkal mi to pan doktor.“
„Nemohl se splést?“
„Ne, nemohl.“
„A nejde to ještě změnit?“
„Miminko v bříšku je holčička, s tím už nic dělat nejde.“
„Jak to víš?“
„Protože se to miminko už vyvinulo jako holčička, pindík jí už narůst prostě nemůže.“
„Aha, a nejde to nějak stornovat?“
… to už jsem smíchy nevydržela… a… nestornovali jsme TO …
Přesto, že synovi bylo ve chvíli, kdy se mu sestřička narodila, 7,5roku (tudíž dle paní Cenkové ideální odstup) a připravovali jsme ho také od samého začátku na to, že bude mít sourozence, všechno jsem s ním probírala, vysvětlovala mu vše, co potřeboval vědět, atd.… byl ve chvíli, kdy jsem se s Amálkou vrátila z porodnice zmatený, nevěděl, zda se pro něj něco nezmění a tudíž se snažil na sebe upoutat pozornost ve chvíli, kdy jsem ji musela věnovat malému miminku. Proto s jistotou říkám, že správný čas je vždy, když se na to cítíte. Vždy, když si věříte a víte, že mimo jiné zvládnete poznámku staršího dítěte nad fotkou z ultrazvuku „To je dítě?… Ale vypadá to jako kůň…“
Zdroj foto: osobní archiv Aleny Vítkové