Nečtu knihy o mateřství a nebádám o tom, jestli miminko odpovídá týdnům mého těhotenství. Nechci se dovídat, že jsem s něčím zbytečně dopředu anebo zase hodně pozadu. Za celé těhotenství mě ani jednou nenapadlo, se do nějaké takové knížky podívat. Nic proti knížkám, ale za prvé ji doma nemám a utrácet se mi za ni opravdu nechce a za druhé internet je plný takových chytrých poučení.
Já mnohem radši sbírám zkušenosti od mých kamarádek, protože ať je to, jak chce, to je realita. Jejich prožitky mi dávají mnohem víc. 
Moje zatím poslední zkušenost byla s dudlíkem. Kamarádka má úžasnou dcerku, která ještě měsíc před třetími narozeninami byla zvyklá s ním večer usínat. Dlouho se to holčičku snažila s manželem odnaučit, protože už jim na to připadala velká. Ale ona se dudlíkem vždycky tak nějak uklimbala. Až jednou…přišla velká změna…
Byla jsem u ní zrovna na návštěvě. Povídáme si a najednou vidím, že na stole leží dudlík na dvě části. „Řekni, co se stalo s dudlíkem,“ říká své dcerce. „Dudlík se úplně roztrhl. Už není,“ vysvětlila mi malá princezna svým dětským hláskem. 
Od jejích zoubků byl už natolik okousaný, že prostě vypověděl službu. Nadobro!
Když jsem se pak kamarádky ptala, jak první noc bez ,dudánka´ proběhla, řekla mi, že malá se v noci po něm sháněla, ale když nebyl, tak nebyl. Sice déle trvalo, než zabrala, ale nakonec usnula i bez něj. Od té doby je dudlík jen vzpomínka na minulost a holčička usíná jedna báseň. 
Někteří rodiče, kteří řeší podobný problém, prý dudlík dítěti dokonce úmyslně nastřihnou. Tady to ale vůbec nebylo nutné.
Jsem zvědavá, jestli budu muset brát za čas nůžky do ruky já… 
Zdroj náhledové foto: Pinterest
1 komentář