Je docela vtipné, že když řeknete mezi lidmi téma školka, tak každý tak nějak řekne: “Tak už vám půjde do školky.” Bere se to jako automatická věc. Doma jsme se o tom bavili nějak normálně, že v září nastoupí Emilka do školky a pak se to stalo. Mně to vlastně došlo. A došlo mi to vlastně asi pozdě. Nebo nevím, jak to říct, ale najednou mě lehce zachvátila panika. Navzdory tomu, že vím, že Emilka kolektiv potřebuje, těší se na nové kamarády, ví, že tam budou paní učitelky a spousta hraček, hlavou mi z ničeho nic prolétlo: “Pane bože, vždyť já ji budu dávat pět dní v týdnu někam k někomu jinému než jsem já sama!”
Chlapi to asi zase tolik neřeší. Manžel mi říká, že budu mít pohodová dopoledne, protože jedno dítě žádné dítě, ale já? Já to možná zvládnu hůř než naše Emi.. Vím, že budu asi fakt brečet až za ní zavřu dveře! A říkala jsem si, že jsem fakt děsně přecitlivělá, že jsem vlastně nikoho neslyšela o tom takhle v mém okolí přemýšlet! A pak se stala další věc. Píše mi jedna kamarádka. Taky jde Emi do školky? “JJ, jde,” odpověděla jsem. A přišla mi odpověď, díky které mi spadl kámen ze srdce, protože kámoška odepsala, jak se strašně bojí, jak je z toho vystreslá, že bude strašně brečet, že si to nedokáže představit, že najednou její holčička bude pryč. (teda ne, že bych jí to přála, ale uklidnilo mě to)
Pak sedím na večeři s jinou kamarádkou, která mi říká: “Hele, jak to bereš, že půjde Emi do školky?” “No, čím víc se to blíží, tak vlastně asi tím víc hůř. Bojím se, aby bylo všechno, jak má.” A na to mi kamarádka skoro až jásavě děkuje, protože ona je z toho úplně ve smrti. Hodně mě to překvapilo a ptám se: “Vždyť už ti do soukromé školky chodí syn skoro rok. Budeš v tom mít nějaký rozdíl?” “Hele chodil mi tam jen dvakrát v týdnu. Teď bude chodit pět dní v týdnu. Mám pocit, že se ho vzdávám.” A to je ta věta – Mám pocit, že se ho vzdávám.
Přes všechnu tu únavu a kolikrát náročné dny s dětmi to najednou přijde – tak nějak se jich musíme vzdát a poslat je dál. Je to těžší než by mě kdy napadlo. Vím, že to zní, jako bych dceru snad stěhovala na konec světa a psaly jsme si do konce života jen dopisy, ale já jsem zvyklá ji mít doma a ona je fakt z 90% hodná. A i když je to se dvěma dětmi občas záhul, nedokážu tak nějak jásat: “Hurá, už jde konečně do školky, budu mít větší klid!”
A protože jsem měla pocit, že to vlastně nikdo neřeší, všichni jsou absolutně v pohodě srovnaní s tím, že dítko jde “pryč” a pak jsem zjistila, že u spousty maminek to je spíš opak, chtěla jsem vám o tom napsat. Pokud se totiž nacházíte ve stejném rozpoložení, kdy si říkáte, že jste zrovna vy jediná na světě, co se hroutí z toho, že jí dítě půjde do školky, nejste v tom sama. I když se to kolem vás nijak extra neřeší, věřte, že spousta matek je na tom úplně stejně jako vy a má z toho trošku obavy. Naše děti to ale určitě zvládnou lépe než my, tak se s tím snad nějak vypořádáme taky 
Zdar a sílu, moje matky v nesnázích!
