Maminkám: Dokonalost nehledejte, i když na nás kouká odevšad

Čas od času potřebuju své čtenářky trochu nakopnout, říct jim, že v dobách dokonalých instagramových fotech většina těch, co ty fotky pořizuje, žije úplně stejné životy matek jako se žijí všude jinde. Jejich děti se nesmějí nonstop 24 hodin denně, nejsou jako z reklamy, jejich oblečení bývá dokonce někdy i špinavé (!!!) a 90% procent dokonalých maminek nikdy veřejně nepřizná, že občas plácnou své dítě po zadku, protože co? Není to v módě a bojí se, že by je někdo za to zlynčoval!

Na druhou stranu-trošku mi vadí, že je teď trend na mateřství strašně nadávat a říkat veřejně takovou tu “strašnou pravdu”, jak je to šílený a strašný a všichni vám pak píšou, že děkují za upřímnost, protože jim v instagramovém světě všichni mažou med kolem pusy. Mateřství je náročné, ale tohleto fňukání, jak jsou děti strašné, mi přijde trochu moc. Děti jsou skvělé a často jsou odrazem svých rodičů, kterým to většinou v těch negativních případech nedochází. Jen potřebují naši pozornost, a to i za cenu toho, že každej večer pak padáme na pusu únavou.

I když každej den děkuju, že máme děti zdravé, máme kde bydlet a co jíst, věřte, že znám taky ty dny, kdy mám pocit, že už nic dalšího nezvládnu. Je přece šílené, že se od maminek tak nějak očekává být nonstop v pohotovosti a i když se tatínci zapojují hodně, stejně je to většinou máma, kdo ví, co kdy jíst, obléct, dělat, nedělat, koupat, nekoupat a podobně. Otočte se a podívejte se, co všechno jste za den zvládly. Bylo toho hodně, jste skvělé, jak to zvládáte den za dnem!

Někdy se to nakupí.. Někdy už pak stačí maličkost a pod tíhou emocí vybuchujeme úplně neplánovaně a stává se, že okolí říká: “Proč? Vždyť se toho moc neudálo?” Moc třeba ne, ale těch věcí se někdy víc nastřádá… Chtěla jsem vám říct, že ano – my matky máme právo brečet, občas si myslet, že je všechno úplně na houby, že se pod tíhou starostí, emocí a zodpovědnosti nemůžeme nadechnout a že nic, ale vůbec nic nezvládáme. (i když to je většinou pouze náš dojem)

Já s dětmi vstávám kolem půl sedmé ráno, a od tohoto okamžiku běhám za Mikym, protože se staví ke každému kusu nábytku, padá, jako by mi chtěl dokázat, kolikrát za den to zvládne, stačí vteřina a leze po gauči, i když byl ještě chvíli před tím v jiné místnosti, do toho vymýšlím program Emilce a pak pochopitelně musím dětem v průběhu dne chystat jídlo, jako kdokoliv jinej svým dětem. Děti mi nikdy nespí ve stejný čas. Emilka nespí přes den už vůbec (poslední rok a kus) a Mikulášek za celý den naspí hodinu po obědě. Někdy v jednu odpo bych to nejradši zalomila a řekla: “Děcka, hrajte si, já si jdu dát dvacet.” Ale samozřejmě to neudělám, protože si nejsem jistá, co by mě čekalo po šlofíku. Takže mě zachrání kafe, u kterého si vždy říkám, že vlastně moc nefunguje.

Většinou večer, když děti vykoupu, dám jim večeři a uspím je (nebo helfne muž), není to úklid, do čeho se pouštím. Ten částečně dělám, když mají děti večerníčka. Když usnou, letím k počítači a jdu pracovat. Naštěstí mám práci, která se dá dělat z domu, což je fakt na jednu stranu super, protože přes den můžu být s dětmi, nemusím shánět hlídání (až na výjimky), ale také to je nevýhoda, protože nevypadnu ráno do práce jako můj muž, který má na svoji práci v místě práce klid. Během večera se moc nedívám na televizi, nečtu knížky, protože prostě čumím do počítače a makám. Když se děti náhodou budí, odbíhám k nim a pak se vracím k počítači. Do postele se před půlnocí dostanu málokdy.

Občas muži posílám preventivní smsku “Nečekej, že bude uklizeno, nestíhám do práce!!!”, to aby se psychicky připravil, že mi bude muset pomoct. Na křesle se nám kupí oblečení, které zvládám vyžehlit po třech dnech až….kdo ví kolika dalších dnech. Když už manžel přichází s větou: “Terís, fakt už nemám v čem chodit, žehlím. Případně, když jsem v nervech nebo před menstruací, vyštěknu na něj, že vždyť si to taky může vyžehlit sám, protože je rovnoprávnost.” :D Aby u nás bylo aspoň občas všechno jako ze škatulky, dvakrát měsíčně k nám chodí paní na úklid. Přestože si přes den ani nestihnu uprdnout a lítám kolem dětí jako šílená, velký úklid domu zvládám jen na etapy. Když si náhodou vyjdu někam s mužem nebo kamarádkou, tak další den doháním, co jsem “zameškala”.

Kafe piju studený (ne, že bych chtěla, ale tohle vlastně známe všechny), pořád lezu jako prase do lednice (a nevytahuju z ní zrovna dvakrát zeleninu) občas brečím na záchodě, že jsem neschopná, že jsem unavená, potřebovala bych spát asi tak týden v kuse, abych vše dospala.. No a pak mě překvapí dotaz: “Cože? Vy se i někdy doma hádáte? Cože? Tvoje dítě mělo i období vzdoru? Cože někdy neposlouchá?” Ano, dítě někdy neposlouchá, někdy se doma s mužem nemůžeme vystát a nejradši bych ho vykopla na Mars, abychom se deset minut na to usmířili a abych si říkala, že jsem to s ním stejně vyhrála na plné čáře a nikomu ho nedám (snad si ho časem někdo bez dovolení nevezme).

Ano, děti někdy zlobí, ale vlastně si pořád myslím, že jsou nejhodnější na celém světě. Na instagram nedávám fotky, abych vytvářela iluzi dokonalého domova, ale protože si myslím, že děti si nezaslouží, aby je někdo fotil, když pláčou, aby je někdo veřejně očerňoval nebo na ně veřejně nadával. Jsou to malé děti, proboha. Takže ano, instagram se může zdát jako pekelné místo, které vás na chvíli zmate, že všechno je u všech dokonale perfektní, ale věřte, že není. Že všechny řešíme dost podobné problémy. Jen někdo je maskuje za dokonalý život, jiný to má třeba nastavené jako já a někdo další se prostě pozitivnem snaží další pozitivno přivolat.

Nedávno mi říkala kamarádka, že nejhorší je, že nemá kdy a kde se vybrečet, když ji všechno štve a když si potřebuje tímto způsobem ulevit. Má pravdu. Mámy vlastně nemají, kde brečet. Věřte nebo ne, já jsem strašná citlivka a občas se nechám rozhodit úplnou maličkostí. Taky si potřebuju někdy někam zalézt. Nechci, aby mě děti viděly zranitelnou a aby vůbec někdy přemýšlely nad tím, jestli mě něco trápí. Má to tak i většina mých kamarádek :) Ne nadarmo se říká, že mámy jsou silné. Pláč odkládáme, abychom z něj vyráběly úsměv pro naše děti.

Pěkný den