Přemýšlela jsem, jakým článkem mám začít novou etapu blogu. Myslím, že pátek byl hodně emotivní jak pro mě, tak pro Miri (jako ale zase si nepředstavujte hromadu posmrkaných kapesníků a výjezd policajtů k Nuseláku). Nechtěla jsem jen psát další článek s loučením, protože my s Miri nemáme v plánu se loučit, protože bydlíme od sebe jen přes pole (mimochodem, ahoj Miru! Prej mě budeš číst? Tak doufám, žes nekecala! Jak mi to samotný jde? :).
No zpátky ale k tématu. Vzhledem k tomu, že musím vyměnit úvodní fotku na blogu (btw: ráda bych vás o ní nechala hlasovat!) a o odchodu Miri z blogu jsem už nějakou dobu věděla, tak mi došlo, že k další etapě blogu by se šikly nový fotky. Všechny jsem totiž měla víceméně s Miri a bylo by asi blbý je dávat a ještě blbější by bylo ji odstřihnout nebo odmazat (vzhledem k tomu, že to s Photoshopem extra neumim a byly jsme na sebe vždycky nalepený, jak jsme u toho blbly, asi by mi chybělo kus ruky nebo ramene a asi byste poznali, že tam něco nehraje-tedy pokud nemáte 20 dioptrií nebo šedý zákal v nějakém brutálním stádiu)
Potřebovala jsem nový fotky. A opět trochu ulítlý a přiznám se, že jsem přemýšlela až se mi z hlavy kouřilo. Jediné, o čem jsem měla jasno, byl fotograf. Zase jsem zavolala Petru Adámkovi. Fotí nás od úplného začátku. Vždy nám vyfotí tunu fotek a fotí tak úžasně, že je použitelné skoro vše a bez retuše – kterou nechceme, protože jsme prostě normální mámy a normální mámy, co? Jsou normální a nevyumělkovaný (teda pochopitelně až na ten make up! Bez něj nevylezu ani k popelnici!). No a taky nechci retuš, protože byste mě pak při srazu v reálu nepoznali nebo byste si řekli, že v reálu vypadám o dost hůř 
(jo, je v tom trochu ješitnosti) Ale jinak jsem úplně normální a nepřemýšlím non stop o tom, jak vypadám :D
Tentokrát jsme se s Petrem vybodli na ateliér a řekli si, že budeme fotit u mě doma… No.. Byla jsem dost nervózní. Doma manžel, obě děti a trochu jsem se bála, že ve finále budu spíš lítat kolem nic než fotit. Manžel to dal ale na jedničku musím říct. Petr měl přijet v 9 a já měla do té doby přebalit a nakrmit Mikyho, udělat snídani Emilce, obě děti svléknout z pyžam, udělat si vlasy a make up a nasoukat se do stahovacích kalhotek, protože i když jsem zhubla, to břicho pořád ještě prostě mám!!! Jo – dala jsem to za hodinu všechno (asi nejvíc dalo zabrat to stahovací prádlo. Připadala jsem si jako Bridget!) Do teď nevím, jak jsem to stihla! Možná proto, že první várku fotek jsem chtěla v natáčkách, možná proto, že jsem prostě fakt dobrá (jo, samochvála, ale kdo by to udělal za mě, že jo?)
Vlastně jsem to chtěla fotit sama. Nechtěla jsem cpát děti do krkolomných póz, říkat jim, kdy se mají smát a nebo tvářit všelijak a modlit se pak, jestli z toho něco klapne. Taky si myslím, že za každou cenu je před foťák cpát nemusím. Takže jsem jim oblékla tak nějak slušný věci (to kdyby se jim prostě chtělo se vyfotit), Emilku učesala a říkala si, že když bude Miky potřebovat pochovat, pochovám ho a Petr nás zrovna v ten moment vyfotí a když bude Emi prostě chtít vejít do záběru, tak se tomu přizpůsobíme. Hlavní plán byl ale takový, že budu fotit z 80% sama.
No a voila! Mrkejte na fotky. Mně se teda moc líbí, ale abyste neměly, holky, pocit, jaká to byla idylka (i když skoro trochu byla), můžu vás uklidnit. Ještě než se začalo fotit, Emi si polila ty šaty ve spodní části Grankem. Muž na to, že to ji přece ještě můžu převlíct, ale víte co? Děti prostě věci špiní. Nechala jsem jí je, protože to Granko stejně chtěla i nadále pít, takže by pak polila stopro i druhý šaty. Vždyť já tam mám natáčky, proč by ona nemohla mít šaty od Granka? 
A jde to nakonec vidět? Nejde!
Možná právě proto, že jsem to nehrotila, možná právě proto, že to fotil Petr, se to nafotilo v naprosté pohodě. Občas Emi chtěla posadit na linku, tak jsem jí šoupla pár propriet na vaření a já si je vzala taky, občas chtěla za mnou na přitulení, tak jsme trochu blbly. Mám z těch fotek fakt radost a přála bych každému rodiči, aby se vám focení povedlo podle vašich představ, bez stresu a v pohodě s pěkným výsledkem. Myslím, že základ je fotograf, kterému věříte, který je pohotový, dokáže zachytit ten správný okamžik a vy nemusíte tlačit na pilu. Víme přece, že děti všechno vycítí a ne vždy chtějí to, co my. Takže netlačit na pilu a ono to půjde samo 
Mimochodem – na poslední fotka je toho důkazem!!! Chtěli jsme tam být celá rodina pohromadě, trochu jsme zatlačili, zaúkolovali. No a hele. Klasika. Nefunguje to. Emi se fotit nechtěla, Mikymu to bylo buřt a ameriku jsme nahodili jen já s manželem. A takhle ty fotky celé rodiny, kdy na to děti pečou, máme úplně všechny 
PS1: No a zbytek fotek z focení budu dávat průběžně v budoucnu ke článkům ale i jen tak na instagram, tak doufám, že se vám líbí.
PS2: Díky Petře! A protože jsem si všimla, že je fotografů Petrů Adámků nějak víc, pokud byste nááááhodou zvažovali, že chcete fotky od něj, tak tohle jsou jeho stránky ap-photography.cz
