Potkala jsem se s kamarádkou, která má o pár let staršího chlapečka než je Olí. Povídaly jsme a mimo jiné mi řekla, že se s manželem rozhodli, mít jen jedno dítě, ale že si už kvůli tomu vyslechli, jak bude dítě strašnej chudák, že bude rozmazlený, zhýčkaný, nesamostatný atd. Byla z toho dost přešlá. Neznám důvod, proč se tak rozhodli a nikdy bych se ani neptala, ale hlavně, je to úplně jedno. Rodiče, kteří se rozhodnou mít „jen“ jedno dítě, nejlíp vědí, proč se tak rozhodli. Někdy by další děti třeba rádi, ale už se bohužel nedaří, někdy jim to jedno dítě prostě stačí. Taky máme jen jedno. A jsme za něj nesmírně šťastní! 
Jedináčků prý přibývá. Pravda je, že pozornost se doma soustředí jen na ně. Pochopitelně. Na koho jiného by rodiče měli ještě soustředit pozornost, když mají jen jedno dítě. Ono, když mají sourozenci od sebe velký věkový odstup, taky si někdy můžou připadat jako jedináčci.
Za svůj život jsem se setkala s mnoha jedináčky, dokonce je máme i v rodině a všichni jsou to fajn lidi. Slušní, hodní, zodpovědní, většina z nich už má i svoji rodinu. Neříkám, že neexistuje jedináček, kterej je zhýčkanej /i když já ho neznám 
/, ale rozmazlenost podle mě není o počtu sourozenců, ale hlavně o výchově. Některým jedináčkům může být líto, že nemají sourozence a proto pak v dospělosti touží po velký rodině, ale zase jak kdo. Moje známá má tři sestřenice a dva bratrance, se kterými vyrůstala, tak té třeba brácha ani ségra nechyběli nikdy.
Taky se říká, že jedináčci můžou mít problém v kolektivu. Myslím, že rodiče, kteří například chodí s dětmi na kroužky, do společnosti, setkávají se s jinými rodinami apod., tak těch se to týkat nebude. Olí už pár kroužků taky má a je v nich spokojený. Jsme s manželem rádi, že má aktivity, při kterých se něco naučí nebo si jen užije nějakou tu zábavu. Je mezi dětmi, navzájem se od sebe učí a poznávají se. A je skvělý, že máme kolem sebe i partu kamarádů, kteří mají zhruba stejně staré děti. Teď mají sice od sebe rok, dva, odstup, ale to se časem vyrovná. Těšíme se, že budeme společně podnikat výlety a že se z dětí stanou kámoši a parťáci. Přála bych si to. 
Myslím, že to, co se o jedináčcích zkrátka traduje, není zcela pravda. Že se všichni rodiče snaží svoje děti, ať už jich mají, kolik chtějí, vychovat co nejlíp a připravit je do života. Někdy se to podaří líp, někdy je to třeba o něco složitější (důvody můžou být různý), ale to se může stát i u dětí z vícečlenné rodiny. Co myslíte?
2 Komentáře
Diky za fajn clanek!Popravde je to nyni aktualni vec,kterou doma resime.mam purocni dite a manzel by mu rad poridil sourozemce,aby mela dcera partaka do zivota.ja se na to ale necitim a cim dal vic uvazuju nad tim,ze mi jedno dite staci.sama mam dva sourozence a vidime se jen parkrat do roka…o nejake hluboke citive vazbe nemuze byt rec,mnohem blizsi jsou mi me nejlepsi kamaradky.takze porizovat si druhe dite na silu,jen “sby tady ten chudak nezustal sam” mi neprijde jako idealni reseni.Co me ale zarazi je fakt,ze se me na otazku ohledne druheho ditete zacina ptat cim dal vic lidi.Vzdy mam chu jim odpovedet,co je jim vubec do toho!vzdyt jsem pred par mesici porodila mimino! A jsem rada,ze jsem rada..Prijde mi,ze ceska spolecnost povazuje 2 deti za povinnost.jakobychom az pak meli splneno
Milá Evi, moc děkuju za tvoje slova. Rozumím ti, že s půlročním děckem se ti ještě nechce do druhého. To bych si taky nedovedla představit.
Sotva člověk porodil, by už měl přemýšlet nad dalším miminkem místo toho, aby si užíval to, které se sotva narodilo. Zkus manželovi vysvětlit, že je ještě na tebe brzo, rozhodovat se o druhém miminku a třeba to pochopí. Pokud máš ještě čas, tak až dcerka trochu povyroste, určitě budeš vědět, jestli zůstat jen u jednoho nebo jí pořídit ještě sourozence. 
Ať se rozhodneš tak či tak, držím palce, ať je to pro tebe to správné rozhodnutí! papa 