Nevím, jak často se vám to stává, ale u nás doma jsme na to fakt pacienti. Nejen, že si nic nepamatuju já, ale ani manžel. Kdyby nás někdo pozoroval, tak si řekne, že jsme fakt magoři. Zapomínání, hledání věcí a osočování druhýho z toho, kam co dal. Mám ten pocit, že to přišlo tak nějak s dětmi (no na někoho to hodit musíme, že jo?). Věřím ale, že v tom nejsme sami! Poznáte se v tom?
1.) První místo
Když něco hledám, přesně vím, kde to je, podívám se tam a ono to tam není!! Prohledám půl domu, zabere mi to půl hodiny, abych to nakonec stejně našla na tom místě, kde jsem to hledala prvně.
2.) Klíče od auta
Manžel je asi jako každej chlap tak trochu háklivej na auto. I na to moje podotýkám. Nebo jako moje-je na operák, takže moje úplně není. Jednou mě pěkně podusil (a teď nemyslím kvůli pár papírkům na sedačce a rozházeným křupkám). Proč to těm chlapům v těch autech tolik vadí, že tam máme pár rozházených věcí po dětech?!?! (OK a někdy maličko i po sobě).
“Proč tady máš ty náhradní klíče od auta? Kde jsou ty původní?” A já samozřejmě okno a hned jsem zachraňovala situaci. Jak dojde totiž na auta, tak nezná bratra (a ani sestru v jeho případě / a ani manželku!): “Někde tady jsou, já jsem potřebovala něco rychle a tak jsem si vzala ty náhradní. Najdu je, neboj.” Další čtyři dny vypadaly následovně. Pokaždé, jsem mu tvrdila, že jsem neměla čas je hledat – přitom jsem je, když byl v práci, hledala jak šílená a ty pitomý klíče nikde!!!!! Problesklo mi hlavou, že přece je měl naposled on, ale nechtěla jsem ho z ničeho obviňovat (ale v duchu jsem už si stejně říkala, že v tom bude ten zakopanej pes!!!). Jen tak mě napadlo mrknout se mu do tašky na fotbal a hádejte co?! Byly tam!!!
A muž? Ke zlehčení situace to okomentoval: “Teda Brouči, v životě by mě nenapadlo, že mi tam ty klíče dáš a budeš tvrdit, že tam byly! Já bych přece nic takovýho…….”
3.) Mobil
“Zlato, kde mám mobil / kam jsi mi DALA mobil?” Ptá se často on mě, ale i já jeho (tu druhou verzi používá jen on)
4.) Věc, kterou na vteřinu odložíte a slehne se po ní zem
Jako minulý týden! “Sakra, do pytle (říkám si, kdy to ty naše nebohé děti začkou opakovat), ještě nemám tu přebalovací tašku! Pane bože, my snad neodjedeme! Neviděls ji někde?” nadávala jsem před pár dny a lítala po baráku. “Máš ji na rameni,” odpověděl mi s nevěřícím pohledem. 
…fakt tam byla…
..ano, opravdu..
5.) Může za to manželka
“Kam jsi mi dala… klíče od domu/od auta/ty tepláky/mobil/štrupny na fotbal/atd…” …a pokaždé si je najde, protože proč? Protože jsem je nedala nikam já…..
6.) Klasika
Co jsem to jen………. (chtěla…)
7.) Klíče od brány a od garáže
Mám pocit, že si je dávám vždy na stejné místo. Buď k řadící páce nebo do kabelky (jo-já vím!! Kabelka je strašná past! Do černé díry bych ji dávat fakt neměla k těm milionům věcem, které nosím), ale většinou je hledám sto let. V kabelce na první dobrou nejsou, u řadící páky taky ne, pak zkouším kapsy u kalhot, kabátu, svetru přední zadní, ze sedadla řidiče se pokouším vstát, jestli na nich nesedím (někdy ano), pak zkouším nadzvednout všechny věci, které jsem si naskládala na sedadlo spolujezdce, abych nakonec stejně zjistila, že jsou v té proklaté kabelce!
A to mi připomíná článek Šílený den dvojnásobné matky , který jsem psala právě kvůli těm klíčům, kdy jsem stála se oběma dětmi v autě před domem a neměla klíče…
Tak co? Ve kterých bodech jste se našli ? Nebo byste něco doplnili? 
