Nevím, jak to máte vy, ale často mám pocit, že bych měla dostat minimálně nějakou cenu za trpělivost. Vždycky jsem si říkala, proč rodiče s těmi dětmi dolik diskutují, proč je k něčemu přemlouvají, když ten, s prominutím, fracek je má úplně na háku a stojí jak beran a ne a ne poslechnout. Jako bezdětná jsem v tom měla úplně jasno! Nařezat jim a hotovo.
No a teď se zase uklidním. Je tady nová, o něco starší Tereza Janatová-bohatší o co? O dvě děti, které před tím neměla a tedy neměla vůbec páru, že když těm dětem člověk naseká, nedomluví se s nimi už vůbec, že bude čelit mnohem větším scénám a mnohem většímu řevu. Takže tahle nová Tereza Janatová omlouvá tu starou Terezu Janatovou, za “mlada” ještě Jemelíkovou – ona nevěděla, ona jen myslela, že ví!
Když se Emi vztekala a ještě neměla sourozence, ještě to šlo, protože jsem měla prostor k manévrování a říkala si, že se prostě nějak vyvzteká. Jenže teď? Jsou situace, kdy zrovna kojím Mikyho, chovám Mikyho, přebaluju Mikyho a v těch zrovna nejde vypořádat se s jeho starším sourozencem, který vypadá, že by mohl účinkovat ve filmu Vymítání ďábla (a ona tak opravdu vypadá, když se vzteká). Takže jsem opatrná, aby se Emilka do záchvatu vzteku nedostala (ano, jsem rukojmím vlastního dítěte).
Manžel mi nedávno řekl, že jsem na ni moc měkká a že jí všechno dovolím. Nemyslím si, že všechno, ale snažím se věci dělat cestou co nejmenšího odporu, protože podle mě by měli rodiče snažit se své děti spíš chápat a pokusit se zjistit, proč dítě vztekle reaguje než přikazovat, zakazovat, vyhrožovat a trestat. No a hlavně – aktuálně si nemůžu dovolit vyprovokovat dítě k šílenýmu řevu, který bývá často spojený s: Trucováním, odmítáním jít kamkoliv, kam chce rodič, kopáním nohama, válením se po zemi, třískáním věcmi o zem atd atd atdddddd….. Chápete prostě.
Takže když jsme u rybníka já, Emi, Miky v kočáru a náš pes na vodítku, dokrmíme kachny a naše holčička mi řekne, že domů ještě nejde, nemůžu jí říct nekompromisně: “Jdeme!” Nebo tedy můžu, ale ona mi na to řekne jednoduše: “Ne.” A dělejte s tím něco. Stalo se mi to před pár dny a trvalo asi dvacet minut než jsem vymyslela natolik dobré lákadlo, aby šla sama a dobrovolně. Pokud nemáte děti, říkáte si možná: “DVACET MINUT?!?!” Věřte mi, že to je málo oproti tomu, co by následovalo, kdyby byl ten řev. To by muselo být uklidňování (jenže to by se nenechala), takže bych musela počkat až se uklidní (a to bývá sakra dlouho!!!) a bude ve fázi, kdy bude chtít za mnou přijít usmířit se a pak bych jí stejně musela znovu říct tu větu, že už musíme jít domů a ona by mi odpověděla co? Znovu NE. Začalo by to nanovo.
Takže jsem začala s tím, že se miminko musí jít napapat (nezájem), že náš pejsek Boženka musí jít už domů (nechala by s klidem hladovět i ji), že na nás čeká tatínek a je mu smutno (jí evidentně ne), zkusila jsem ji lákat na jídlo – což většinou zabírá, prootže v tomhle je po mně (nezabralo), nebo že budeme házet kamínkama… NIC! Zabralo až to, když jsem řekla, že budeme spolu utíkat. Je to vždycky takové krátké popoběhnutí. Nic extra, ale baví ji to a já jsem šťastná, že běhá tak, abych jí stačila.
Musím říct, že sama sebe překvapuju, jak jsem kreativní (dnes jsem se ještě nechválila, tak někam to narvat musím). I když ne vždy mi vydrží nervy (nejčastěji si ulevuju v messengeru svým kamarádkám větou: Asi se zabiju! A ony mi odepisují smajlíkem nebo nějakým vtipným komentářem. MIMOCHODEM – nedávno jsem to napsala šéfové, protože jsem jí nemohla celý den brát telefon, protože se děti na střídačku překřikovaly a ona mi hned odepsala vyděšené NE. 
Asi mě zná zatím ještě málo).
Nedávno se mi Emi zasekla poblíž zatáčky, že dál nejde. Okukovala plot asi tak z jednoho centimetru (kdo ví, třeba měla v plánu okopírovat ho a postavit nám lepší) , po očku se dívala, co já na to říkám, že jako nejde. Přemlouvala jsem chvíli, strašila jsem jí tím, že pojede auto, což jsem si myslela, že zabere, protože vždycky když jede, tak běží hned na stranu, stojí a čeká až projede… Nic. Říkala jsem si, že jestli mě ti lidi v tom baráku vedle poslouchají, jak jí slibuju, přemlouvám a pak lehce začínám vyhrožovat, musí si říkat, co za husu tam stojí a nechá si s prominutím nechat **** na hlavu od dvouletého dítěte!!! ….ale pak mi došlo, že tentokrát tam stojí schválně a čeká, co vydržím. Já se ale bála, aby nevyjelo auto a něco se nestalo, takže po pár minutách mi dotekly nervy, drapla jsem ji, přehodila přes rameno a poodnesla o kus dál. Tak a to bylo z mé autority vše! Nosit ji po císaři ještě větší štreky totiž nemůžu a s ostrostí na veřejnosti jsem fakt opatrná! Lidi se na vás pak dívají tak, že máte pocit, že už hledají číslo na sociálku! A dívají se na vás tak…tak…asi tak jako já – jako to mé staré já, které kromě toho, co smýšlelo o odmouvajících dětech tak, že by měly dostat nasekáno, tak matky, které byly na děti přísné (protože jim ruply nervy) , podle mého, tehdy patřily někam na psychiatrii nebo by děti radši vůbec mít neměly, když na ně mluví tak z ostra a neumí se s nimi domluvit. No to jsem odbočila! Radši se v té minulosti nebabrat, protože jinak byste si ještě mohli myslet, že jsem lehce rozdvojená osobnost a nebo úplně jednoduše blbá…
Pokládám ji tedy na zem a….. No řev! Šílenej! A pak následovalo to, o čem jsem psala před tím!!! Uklidňování, usmiřování, přemlouvání a házení kamínkem a podobně..
Tohle bývá tak dvakrát do měsíce. Už jsem se s tím ale naštěstí naučila žít. Bylo období, kdy to bývalo častěji! Teď už díky bohu (nebo spíš díky mně) na to moje domlouvání z devadesáti procent poslouchá a naschvály dělá minimálně. Většinou se domluvíme a paradox je, že většinou těsně před tím než takový záchvat přijde, si většinou říkám, že už dlouho žádný nebyl… Pak bych si nejradši dala facku.
