„Bude to a bude tamto! Na to se připrav! Tamto bude špatný! Z toho se zblázníš a až přijde tohle, tak teda hodně štěstí!“ Tak přesně TOHLE slýchám od doby, co jsme s manželem ohlásili, že čekáme druhé dítě. Smutné je, že někdy mám pocit, že to převažuje nad větou: „Jé, to je skvělý, že čekáte druhý!“ A největší paradox je to, že často to je od lidí, kteří mi ani nejsou úplně blízcí a úplný extrém je, že mi to vzkazují ti, které vůbec neznám, přes lidi, se kterými se známe. :wacko:
Dovedete si představit, že řeknete svojí kámošce něco jako: „Tak to té tvojí známé vyřiď, že teda dva roky rozestup mezi dětmi je masakr a že teda good luck.“ Scifi? Ne! Ono se to fakt děje! Já vlastně nevím, proč mě to pořád překvapuje a udivuje. Vždyť každá z nás v těhotenství poslouchá kecy, které vlastně slyšet nechce, nepotřebuje a věřte tomu nebo ne, pokaždé mě to překvapí tak, že vlastně ani nevím, jak na to mám reagovat. Mám tři zásadní!
1.) Časový rozestup mezi dětmi
„No tak to jsi sebevrah mít děti dva roky po sobě!“ Právě čtete tu nejčastější větu. Víte, ono je možné, že se z toho zblázním.. Už teď si nic nepamatuju, ale obě to budou moje děti a je jasné, že se jim budu chtít věnovat a JE JASNÉ, že to bude náročné. Jak moc náročné to ale bude, si asi neumím představit, protože dvě děti jsem zatím nikdy neměla. Vím ale, jak mě to všechno překvapilo u prvního a to si myslím, že máme opravdu zlaté dítě, které v osm skáče šipku do postýlky, přikryje se sama peřinou, čeká než dodělám Nutrilon, pak se převalí na bok a za 15 minut spí. Samozřejmě, že někde vzadu v hlavě to tam mám, že to bude šrumec, ale proč mi to mají připomínat vpodstatě cizí lidi? :wacko: A proč to má zastiňovat fakt, že se na druhé fakt těším…
2.) Termín porodu
Všichni mě litují, že mám termín na začátku srpna. Jo – dobře – chápu – VEDRA. Tak mám si to jít kvůli tomu hodit? Nebo jsme si měli doma říct, že nejlepší bude rodit v zimě, abych pak měla naopak problémy se zapínáním zimních bund a obdobím chřipek? ;-)
Mně je upřímně úplně jedno, který měsíc to je. A za letní měsíce jsem vyloženě ráda, protože pokud bych například rodila císařem, jakože ta pravděpodobnost tady bohužel je, víte, že další dva až tři měsíce po sekci nemůžete do bazénu? (i když kdo ví, jestli na něj budu mít čas, že jo :yahoo: ) Já to ale vím díky zkušenosti s prvním porodem, kdy jsem rodila na konci května a pak jsem celé léto do bazénu nemohla kvůli jizvě..
3.) Těšení se na miminko
Když se mě kdosi ptal při prvním těhotenství „Těšíš se?“ měla jsem chuť odpovědět, že ne, protože mi ta otázka přišla tak strašně hloupá, že jsem přemýšlela, kde je skrytá kamera. Znáte nějakou maminku, která je těhotná a netěší se? :unsure: Já ani jednu. A teď tenhle dotaz slýchám znovu…. A představte si tu šokující odpověď – znovu se těším. Jen k tomu vždy odpovídám, že tentokrát k tomu mám velký respekt, protože už jedno dítko doma mám. :heart:
Co tímto článkem ale chci vlastně říct? Představte si, že všechny ty body nade mnou mě opravdu přinutily o sobě, jako mámě, pochybovat. Nejen, že jsem se tedy bála, aby všechny testy podstoupené v těhotenství dopadly dobře, ale k těm všem zvláštním otázkám, že to je brzy a kdo ví co ještě, mi ve dnech, kdy to bylo s Emilkou náročnější, bylo docela těžko. Za prvé hormony a za druhé jsem o sobě díky těmto zbytečným dotazům fakt pochybovala a bála se, že to nemůžu zvládnout.
Pak ale vidím, že některé naše čtenářky mají dvojčata nebo dokonce trojčata, jiné mají třeba čtyři děti. Najednou jsem se spíš zastyděla, proč se nechávám „navrtávat“ těmi zbytečnými otázkami. Největšího uklidnění se mi dostalo, když přijela na návštěvu kamarádka s půlroční holčičkou a já jí trošku v nějakých věcech „helfla“ (vyzkoušela jsem si zase přebalování malého miminka!!! :heart: ) , viděla jsem, že Emi s tím nemá žádný problém, o miminko se zajímala a nebo se zabavila sama. To byl asi den, kdy jsem se úplně vzpamatovala a nad tím vším, co píšu nahoře mávla úplně rukou.. Tak pokud se vám děje to stejné, snad vás moje slova alespoň trochu uklidnila. Neděje se to jen vám! ;)
Mimochodem – my už si doma o bratříčkovi hodně povídáme. Denně mám jednu, dvě kontroly, kdy mi Emi vyhrne triko a buď mi břicho pohladí, dá na něj pusu a nebo bere dětský stetoskop a poslouchá. Pak mi názorně ukazuje, jak mám dýchat!! :D No co vám mám povídat! Dneska jsem musela dýchat tak, že jsem si říkala, že snad porodím. ;-) Ale naše minidoktorka byla spokojená a pak břicho pohladila, dala mi triko zpátky a donesla mi svoji panenku. Někdy si říkám, jestli si i ona nemyslí, že bych měla na druhé dítě víc trénovat ;-)
PS: O spoustě dalších keců už jsem v minulosti psala:
9 Komentářů