Od herectví k umění. Vlastina Svátková: V obrazech komunikuji obsah svých emocí a volání duše

Když se “tam nahoře” naděloval talent, Vlastina Svátková stála ve frontě určitě několikrát. Není jen herečkou s hezkou tváří. Je také spisovatelkou, má svoji značku šperků a maluje nádherné obrazy, které jsou okamžitě vyprodané. 

V poslední době nemůžu odtrhnout oči od vašich šperků a obrazů, kterým se věnujete. Jaké to je být multitalentovaná?

Děkuju moc, toho si opravdu vážím. Ja každopádně ani nevnímám, že jsem multitalentovaná, dokud tyto hodnocení nepřicházejí zvenčí. Já se vlastně jen soustředím na momentální stav bytí, co mě baví, co mě láká, co bych chtěla teď dělat a zkusit. U šperků to byla jen touha vlastnit prsten z neopracovaného morganitu a nikde jsem ho nemohla sehnat. Tak vznikl nápad, že si ho vyrobím u zlatníka a pak vlastně tento styl zlatých šperků z neopracovaných, surových polodrahokamů a drahokamů budu tvořit pod vlastní značkou. Neměla jsem žádný plán ani očekávání, řekla jsem si, že si to když tak vyrobím pro sebe a bude to. Maximálně se to bude líbit ještě někomu dalšímu.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený adore (@adore_sperky)

Co se týče obrazů, malovala jsem jako malá na základce, ale pak jsem se tomu dlouho nevěnovala. Až teď, asi před půl rokem jsem zřejmě díky tomu, že jsem zrovna nehrála a nepsala knihy, začala znovu malovat, protože jsem potřebovala skrze něco komunikovat obsah svých emocí a volání duše. A ono se to lidem paradoxně líbí.

K jaké z těch profesí máte nejblíž?

Každá přichází, mám pocit, v ten pravý čas tak, aby mě bavila a naplňovala. Psaní mi vždycky šlo samo od sebe, ale teď je období, kdy mi to moc nejde, nevydržím u toho sedět a spíš moje myšlenky běhají k tomu, jaké odstíny barev si nakoupím na malování. U malovaní nikdy nevím, co vznikne, nemám záměr ani plán. To mě na tom vlastně baví, že nemaluju podle žádného vzoru nebo šablony, ale odevzdávám se přítomnému okamžiku s důvěrou, že mě povede k něčemu krásnému. A ano, občas se mi můj obraz líbí tak moc, že bych ho chtěla mít u sebe v obýváku. Bavilo by mě se na něj koukat donekonečna, ale takový obraz je hned pryč, ještě ani neuschnou barvy.

Je mi jasné, že si člověk nemusí vybírat to nebo ono a bere se tak nějak komplet. Nicméně je umění a šperky to, v čem jste se našla a čemu se v poslední době věnujete nejvíc?

Ano. Jsem to já. Nemusím si na nic hrát, nic předstírat. Nedělám kompromisy, nikoho nekopíruju, jdu svoji cestou a poslouchám své srdce. Cítím obrovskou pokoru, že můžu, že mi tato cesta tvoření byla umožněna skrze moji kreativní duši a potřebou obklopovat se uměním a krásou.

Je strašně jednoduché zaseknout se u vás na Instagramu, listovat obrazy a přemýšlet, který by se nám hodil do obýváku. Ke kterým obrazům máte úplně nejblíž?

Nejvíc se mi líbí moje obrazy, o kterých vím jenom já, jak složitě a dlouho vznikaly. Jak mi to nešlo, jak jsem to pořád přemalovávala, předělávala, vzdávala, plakala a na konci vzniklo něco, co jsem ani netušila, že dokážu namalovat. Možná právě proto, že jsem tím nepraštila o zeď a nevzdala to. Pak mám ráda ty obrazy, které zažívají zajímavé cesty ke svým majitelům. Například jeden obraz má takový specifický formát, že se o 5 cm nevejde do žádného auta a vybrala si ho zrovna klientka z Ostravy. Takže k ní cestoval vlakem a když k ní doputoval, skákaly jsme obě radostí. Nebo si můj obraz koupil manželský pár, který sháněl dokonalé umělecké dílo do svého obýváku půl roku a neměli nijak omezený budget. Když na ně na Instagramu vyskočil můj obraz, okamžitě věděli, že je to on. Tyhle příběhy miluju.

Přijdete mi jako hodně sebekritický člověk. Máte problém říct si: “Tak a teď je obraz hotový! Už nic dalšího nepotřebuje!“ ? Nebo stále hledáte, co byste mohla vylepšit?

Nehledám. Stačí mi, že musím mít doma dokonale uklizeno. Jinde už tento perfekcionismus neaplikuji. Cítím to, že už je hotovo. Proto nejraději maluju v úplné samotě, protože když na mě někdo kouká nebo je v mé přítomnosti, mám tendenci si ověřovat, jestli se mu obraz líbí a jestli ho mám ještě dodělávat. Dost mě ovlivňuje cizí názor, ale malování obrazů a vnímání umění je velmi subjektivní, takže nejraději naslouchám jen sama sobě a tomu, že cítím, že už je hotovo. Někoho si obraz určitě přitáhne. Právě proto, že každému se líbí něco jiného a já nikdy nemaluju stejné obrazy.

Tvoří se vám lépe, když jste v psychické pohodě nebo když máte splín?

Primárně musím v sobě cítít nějaké velké emoce, které potřebují jít ven. Nebo energii, která ve mně proudí, pne, hlásí se o slovo a já bych mohla jít tuto energii vyběhat, uklízet, tančit, ale místo toho cítím, že mám jít malovat a přetavit tuto energii do barev. I u malování prožívám emoce, občas se směju, občas nadávám, občas jen sedím a koukám a mlčím, občas pláču. Je to silný proces, na konci kterého jsem extrémně unavená a prázdná.

Většina umělců považuje těžká životní období za mnohem inspirativnější. Máte to taky tak?

Když jsem šťastná, je to chvilkový záblesk radosti, ale ne permanentní stav bytí. Když jsem šťastná, tak si to užívám jen tím, že to vnímám. Asi ale nikdy netvořím, když jsem právě na obláčku štěstí. Spíš je to vnitřní pnutí, napětí, touha, zmatek myšlenek, potřeba, chaos, potřeba vyplnit smutek něčím, co zůstane věčné a rozsvítí mou smutnou duši.

Primárně sahám po sytých růžových, fialových barvách nebo zelených, modrých, a ty podle mě nejsou temné. Jsou hluboké, to ano, ale zajímavé. Ráda si hraju s kombinací barev, nepoužívám moc černou, hnědou ani šedou. A každý můj obraz musí vyvolávat emoce, i kdyby to byla emoce smutku, vzteku, potřebuju z lidí dostat emoci, kterou v sobě obraz má.

Kdy vlastně přišel úplně první impuls vzít do ruky štětec a vytvořit první plátno?

Myslím, že to byl nějaký smutek ze vztahů, z toho, že hledám a nenacházím. Zklamání, pochybnost o sobě, jestli vůbec umím vztahy, jestli dokážu být dobrou partnerkou, jestli na mě někde ještě ten můj muž čeká a potkám ho. Někdy. Takový záblesk touhy, ale i naděje, že vše je přesně tak, jak má být. A v tomto nastavení touhy po lásce a klidu, že tady je všude kolem mě, jsem namalovala první obraz.

Jaké jsou nejzajímavější reakce lidí na vaši tvorbu? Negativní (pokud takové jsou) i pozitivní.

Negativní se zatím ke mně nedostaly, nikdo mi nic negativního nenapsal. A pozitivních je hodně. Tak stačí asi jako reference to, že mám hned všechny obrazy prodané.

Ano, vaše stránky hlásí vyprodáno. Jak rychle obrazy mizí, kam a ke komu nejčastěji míří?

Je to naprosto nepredikovatelné. Pokaždé je to někdo jiný. Moje obrazy má studentka medicíny, manželé v jejich designovém nádherném domě, i single muž, co si do nového domu koupil nejdřív dva moje obrazy a až pak postupně nábytek. Mám klienta, co si koupil 4 moje obrazy, protože v nich vidí investiční potenciál a teď jsou ještě za dobrou cenu. Baví mě velmi vnímat  a pozorovat, ke komu moje obrazy putují. Vzniká mezi námi takové zvláštní pouto.

A za kolik byl prodán váš nejdražší obraz? Pokud chcete prozradit.

Neprozradím :) Cena vzniká, až když je obraz hotový a vidím ho.

U obrazů není investice do výbavy až tak cenově nákladná, ale jaké musí být investice do výroby šperků, když používáte drahokamy a zlato?

I do obrazů jsou náklady vysoké, protože kupuju ty nejkvalitnější lněná plátna, většinou dělám velké formáty, které miluju, kupuju netoxické akrylové barvy, ty nejdražší, různé metalické odstíny, protože miluju, když si světlo hraje s mým obrazem a pracuje v různých fázích dne jinak, platím si ateliér, fotografku, web. A u šperků je to samozřejmě zlato, které neustále zdražuje a navíc na našem šperku pracuje až 5 lidí! Voskařka, která ručně modeluje u každého šperku vosk, zlatník, který jde do vosku odlít zlato, leštič, fazér zasazuje kameny, rytec ryje logo, pak se musí ještě zajít na puncovní úřad, takže proces je to složitý, ale zase je každý kus naprostý originál a je to ruční práce. To na tom miluju nejvíc.

V minulosti jste napsala knihu Prostor pro duši. Jsou plátna aktuálně váš prostor pro duši? A jak zvládáte, když „ji“ necháváte odejít někomu jinému?

Ano, dalo by se to tak říct, že plátno je pro mě jako kniha, do které píšu beze slov, to co potřebuji říct, ale nevím jak. Jsou obrazy, které jsem si opravdu chtěla nechat a řekla jsem si, že pokud mi mají zůstat, tak si je nikdo nekoupí. Ale koupil. A pak jsem si s pánem chvíli psala maily, jestli si je opravdu jistý, že můj obraz chce, že bych si ho chtěla nechat. Tak jsme se u mé autenticity dost nasmáli a nakonec jsem ho pustila dál. S težkým srdcem, ale nadějí, že zase namaluju něco krásného, co mi už třeba zůstane.

Je krásné, když autor miluje to, co tvoří…

Děkuji za rozhovor

Vlastina Svátková, herečka, umělkyně, spisovatelka, návrhářka

Co nikdy nebudu moct, jsem poslouchala pořád: “Nikdy nic nedokážeš… Nikdy nebudeš dobrá herečka, vykašli se na to… Nikdy nebudete moct mít děti, slečno… Nikdy už nepotkáš někoho, kdo tě bude mít rád i s těmi tvými dětmi.” Jenže já si myslím, že náš osud je stejně jenom v naší hlavě. Čemu věříme, to přitahujeme. Jak přemýšlíme, tak se cítíme. To, co chceme, nakonec vždycky dostaneme… Jsem maminkou tří úžasných synů, dostávám krásné filmové role, píšu knihy, které pomáhají uzdravit duši a navrhuji šperky z neopracovaných drahokamů.
Dělám to, co mě v životě baví a obklopuji se lidmi, kteří mají dobré srdce. O lásku se totiž neprosí.

Zdroj: Matkyvnesnazich.cz