Znáte tapiko? Zkrášlovalo kdysi v českých domácnostech nejen podlahy, ale také zdi. Lidé ho pověsili klidně do každé místnosti.
Pokud člověk za dob socialismu něco potřeboval, bylo jednodušší, když si to vyrobil sám. Shánět něco po obchodech byl často nadlidský výkon. Stejně to neměli. Ženy byly mnohem větší hospodyňky, muži větší kutilové. Práce s pletacími jehlicemi a šicím strojem nebyla pro něžné pohlaví nic výjimečného, stejně tak se očekávalo, že i muži dokážou opravovat a vyrábět to, co bylo potřeba.
Pořadníky na všechno
Lidé si v dobách komunismu museli spoustu věcí vyrobit. A co nemohli, na to byly pořadníky. Na auta, televize, ledničky, nábytek, koberce a stavební materiál se čekalo pěkně dlouho. Na jiné věci se stály fronty. Dnes už si ani neumíme představit, že by v obchodech chyběl toaletní papír, různé hygienické potřeby a že bychom, snad s výjimkou Vánoc, neochutnali banány či pomeranče.
Ta představa, že bych po večerech háčkovala nebo zkracovala kalhoty pro děti, je šílená. Přesto to bylo pro spoustu domácností běžné a hlavně – nutné. Ženy po večerech vytvářely přehozy z chemlonu, vyšívaly chemlonové obrazy, háčkovaly domácí papuče, pletly svetry a štupovaly ponožky, háčkovaly dečky a šily peřinky do kočárků. Neexistovalo miminko, které by nemělo pletenou čepičku, rukavičky nebo bačkůrky od babičky. Někteří z nás si ještě vzpomenou na kousavé svetry. Z rozstříhaných sáčků na mléko se háčkovaly nákupní tašky! Všechny výrobky měly jedno společné. Byl to kýč.
Čtenářky webu i60 se shodují: „Takový byl tehdy život. Já taky pletla, ale moje máma – ta pletla a háčkovala i celé záclony, velké dečky na stůl, šaty, vyšívala, dělala z drátků a korálků takové stromečky, dělala tapiko a bůhvíco ještě.“ A další čtenářka ji doplňuje: „Bylo to doma běžné. Ráda vzpomínám na chvíle s maminkou a sestrou, kdy jsme se učily plést, háčkovat, vyšívat a šít to, co jsme našly v časopisech.“
Vzpomínáte na tapiko? Foto zdroj: Matky v nesnázích
Tapiko
Háčkované obrazce, kterým se říkalo tapiko, visely nejčastěji v obývácích, ale nebylo výjimkou, že se nacházely v každé místnosti. U nás doma viselo nad krbem. Slyšíte ten název prvně? Jde o vlněné koberečky, co se z nastříhaných vláken vlny všívaly do děrované podložky. Díky různým barvám vlny jste tak mohli vytvořit jakýkoliv obrazec. Neměli jste na zdi tapiko? Tak v tom případě vám tam určitě visel koberec. Pokud byl hodně drahý, rozhodně byl umístěný tak, aby na něj bylo dobře vidět. Koberce na zdech plnily také izolační funkci. Zdi v bytech byly tenké, takže jste díky nějakému tomu koberci slyšeli sousedy o něco méně.
Spousta Čechů věšela koberce také za pohovku, aby bylo teplo na záda, anebo jste se mohli opřít o něco měkkého. Koberce na stěnách vydržely roky, takže jsou některé z nich dnes velmi zajímavou položkou na aukcích a bazarech pro sběratele. Máte je doma? Nebo tapiko? Jeho historie sahá mnohem dál než do dob socíku.
Co je tapiko a kdy vzniklo
Tapisérie jsou nástěnné textilní obrazy, vytvořené protkáváním barevným útkem. Tato technika byla nejvíc užívaná v době středověku a renesance v Německu, Francii, Nizozemí a Itálii. Zatímco v době našich babiček se dělaly často abstraktní obrazce, v době renesance vycházely náměty tapisérií nejčastěji z bible a historie.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, ceskegalerie,
