Vzhledem k tomu, co se v dnešní době děje a co vidím ve zprávách, co se šikany týče, rozhodla jsem se podělit o svůj příběh. Prožila jsem si ve škole nehezké období. Mluvit o tom dokážu až teď.
Otřásl mnou ten příběh v Hodoníně, jak holčičku zfackovaly spolužačky a pak ji kopaly do hlavy. Naštvaly mě komentáře na sítích, že to „za našich let nebylo“, že dnešní děti jsou smradi a my jsme tohle neznali. Znali! Já to poznala na vlastní kůži. Jenže tehdy to vůbec nikdo neřešil. Na děti, se kterými jsem chodila do školy, nezapomenu. Bohužel.
Pamatuji si, jak jsem přišla poprvé do školy plná nadšení a očekávání. Nikdy bych si nemyslela, že se moje pohádka brzy změní v horor. Rychle jsem spřátelila, ale možná jsem to tak vnímala pouze já. Za pár dní se totiž vše změnilo a stala jsem se terčem svých spolužáků.
Peklo začalo kvůli brýlím
Důvodem byly obyčejné brýle, které jsem v tu dobu začala nosit. V dnešní době, pokud dítě nosí brýle, je to vlastně už módní doplněk a nikdo to neřeší. Tehdy byly ale brýle velký hendikep. Pro toho, kdo je nosil, byly dost těžké. Žádná odlehčená skla neexistovala. Já jsem navíc potřebovala brýle na dálku i nablízko. Měla jsem tedy skla horizontálně rozpůlená půl na půl. Jednou polovinou jsem se dívala na svět do dálky a druhou nablízko. Špatně se mi tak dívalo a pořád jsem hlavu různě zakláněla. Vypadala jsem u toho asi ne úplně „cool“. Mít ale dvoje brýle, abych si je vyměňovala, tehdy nepřipadalo v úvahu.
Každý den jsem přicházela do školy s knedlíkem v krku. Hlasitý smích a posměšky mě provázely na každém kroku. „Podívej, jak blbě čumí,“ říkali. V hlavě mi to zní ještě dnes. Na hodiny tělocviku jsem chodila velmi nerada. Nikdo mě většinou nechtěl v týmu. Jednou jsem za prohraný závod ve štafetě dostala dokonce na záchodě od spolužačky facku. Tehdy mi ještě vyhrožovala, že když to někomu povím, bude se to opakovat. Neřekla jsem to nikomu. Teď mě to mrzí, ale zároveň si uvědomuji, jak křehké a důvěřivé jsou děti.
Maminka nemohla nic dělat
Až později, když jsem byla starší, jsem si uvědomila, jak moc to na mne zapůsobilo. Měla jsem nízké sebevědomí a v hlavě se mi postupně rodila myšlenka, že je něco špatně se mnou. Proč jsem se nedokázala bránit? Proč jsem místo toho volila ticho a odevzdanost?
Naštěstí se mi po nějaké době podařilo najít odvahu a otevřít se mamince. Tehdy se ale šikana neřešila. Pan ředitel nad tím po krátkém proslovu ve třídě, který byl určen pro všechny děti, mávnul rukou a já si to hned druhý den od spolužáků, kterých se to týkalo, vyžrala. Mamce nezbylo nic jiného než vymyslet, co udělat pro to, abych se cítila lépe a naučila se čelit těm, kteří mě neustále ponižovali. Občas jsem se snažila bránit a cítila se líp. Chuť chodit do školy se ale vrátila až na střední.
Dnes už jsem dospělá a vím, že šikana se děje i na jiných místech. Chápu, jak moc je důležité věnovat pozornost těm, kteří mohou trpět. Pamatuji si na všechny slzy a obavy. Doufám v sílu mocného internetu. Třeba si někdo, kdo prožívá něco podobného, článek přečte a najde víc síly a odhodlání najít dospělého, který mu pomůže situaci řešit.
A jaký je váš příběh?
Skutečným příběhům ze života dáváme prostor. Může být veselý, smutný i šílený. Může být váš nebo třeba vaší kamarádky či sousedky. Napište nám. Příběh vydáme nebo pomůžeme se zpracováním. Pokud si budete přát, můžete zůstat v anonymitě.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, příběh Martiny S. zpracovala redaktorka Kristýna Kolářová
