Lucie Šaléová je maminkou, která v minulosti bojovala s alkoholem a anorexií. Bylo to právě těhotenství, co ji přimělo přestat pít, i když jen na krátko. Po porodu ji čekali jiní démoni. Poporodní deprese.
Její životní příběh toho nese na svých bedrech hodně. Alkohol, anorexii, úzkosti a deprese. Jestli na světě existuje osoba, která je inspirativní, je to právě Lucka, která je důkazem, že se dá těmto vážným životním nástrahám postavit, zvládnout je, žít normální život a navíc se ze svých přešlapů poučit a pomáhat druhým. Tento rozhovor je věnován všem ženám, které trpěly poporodními depresemi nebo jim čelí.
Jako spousta maminek ses těšila na příchod miminka. Po porodu ta bezpodmínečná láska k miminku ale nepřišla. Jak ses vlastně cítila?
V porodnici to bylo ještě v pohodě, protože jsem byla pod dozorem. Tím pádem jsem se cítila celkem bezpečně. Jakmile jsem ale s prckem přišla domů, začala jsem se strašně bát, co mám vlastně dělat. To má asi spousta maminek, ale já začala mít velmi melancholické nálady, kdy jsem jen brečela, že to nemůžu zvládnout, že není žádné světlo na konci tunelu. Malý vůbec nespal, já jsem byla vyřízená fyzicky i psychicky. Najednou jsem se nemohla na syna ani podívat, bylo mi z toho pohledu zle, nenáviděla jsem ho. Dodnes, když cítím vůni krému na zadeček, udělá se mi nevolno, jak se mi ty špatné vzpomínky vrací. Chtěla jsem ho dát do babyboxu, to beze srandy. Už jsem si zjistila, kde je nejbližší. Ta myšlenka pro mě byla úlevou, ale naštěstí jsem to neudělala a radši zavolala své psychiatričce, že se mnou není něco v pořádku. Šla jsem k ní na konzultaci a dostala jsem léky. Pomohla mi nejen medikace, ale hlavně to, že jsem se mohla někomu svěřit. Byla to úleva! Když začaly prášky fungovat, bylo mi lépe a lépe. Bez toho nevím, jak by to dopadlo.
Lucie Šaléová, foto zdroj: se svolením Lucie Šaléové
Kdy ti došlo, ze jde o poporodní deprese?
Ve chvíli, kdy jsem malého chtěla odvézt do babyboxu, protože jsem viděla všechno černě. Neměla jsem z mateřství žádnou radost, nic jsem nezvládala. Když jsem se na malého podívala, ucítila ho, udělalo se mi špatně fyzicky i psychicky. Nedokázala jsem ho pochovat, nechtěla jsem ho a pořád jsem brečela. Měla jsem černé myšlenky, dokonce jsem myslela i na sebevraždu jako záchranu před vším tím špatným.
Kdy si toho všimnul partner? Jak vlastně reagoval? Předpokládám, že jsi o tom s ním mluvila.
Partner naštěstí zafungoval skvěle. Když jsem se nedokázala o malého pořádně postarat, staral se on. Mazlil ho, uspával, krmil. Viděl, že to se mnou není dobré. Naštěstí jsem už předtím chodila k psychiatričce s úzkostmi, takže jsem si uvědomila, že tohle není sranda. Hned jsem se k ní objednala.
Jak dlouho to vlastně bylo od porodu?
Nastalo to hned po příchodu z porodnice. Myslela jsem si, že to odezní, ale bylo to čím dál horší. Zlepšilo se to, když byly malému 2-3 měsíce, kdy u mě zafungovaly léky a schůzky s psychiatričkou. Úplně mě ty myšlenky přešly, když bylo malému asi 5 měsíců, kdy jsem léky brala pravidelně. Naštěstí jsem v sobě měla zabudované to, že psychické problémy jsou taky nemoc a musí se řešit, že to samo neodezní.
Ne každý tohle nastavení a zkušenost s terapiemi má. Co bys poradila maminkám, které mají podobné pocity?
Maminkám bych poradila, když na ně přijde jakákoliv deprese či melancholie, nebát se o tom mluvit s partnerem, kamarádkou nebo maminkou. Prostě s někým, ke komu máme důvěru. Nesmíte to v sobě držet, to je to nejhorší, protože se dostanete do bludného kruhu. Nestyďte se za to, že se s vámi něco děje a nevíte si rady. Není ostuda vyhledat odborníka.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, Lucie Šaléová je maminkou, novinářkou a bojovnicí za lepší duševní zdraví. Ve spolupráci s nemocnicí Motol pořádá besedy pro děti, které trpí závislostmi, poruchami příjmu potravy, úzkostmi a depresemi. Její podcast (ne!)ZÁVISLÁ se věnuje životním příběhům celebrit, ale i rozhovorům s odborníky.
