Zima ještě není u konce. Také vám přijdou chladné dny, málo světla a nedostatek sluníčka nekonečné? Nejste v tom sami. Každé zimní období zažívá velký splín naše čtenářka Radka (32), která se rozhodla podělit o své trápení.
Radka: Jak jsem našla pomoc
Říkala jsem si, že svůj příběh sepíšu a třeba motivuji jiné lidi k tomu, aby se zimní depkou trochu zabojovali. Mně to jde těžce, ale zkusila jsem to a je to lepší.
Letošní zima je nejhorší
Zima mi nedělá dobře. Je znepokojující, jak na mě roční období dokáže tak silně zapůsobit. Zatímco si ostatní užívají zimní radovánky, jezdí na lyže a snaží se z tohoto období vytěžit alespoň něco, já se cítím, jako by se mě svět kolem netýkal.
Každé ráno se snažím přimět se k tomu, abych vstala a šla na procházku, nebo alespoň otevřela okno. Jakmile ale ucítím ten chlad, který mi proniká až pod kůži, chce se mi zůstat pod dekou. Už dlouho se mnou rostl pocit osamělosti. Moje myšlenky se často vracely k minulosti a přemýšlela jsem o chybách, které jsem kdysi udělala. A navíc – fakt mi chybí slunce! Strašně!
Nepolevovalo to ani před Vánoci. Kamarádky mě zkoušely vytáhnout na svah nebo na vánoční trhy, ale letos poprvé jsem s nimi nevyrazila vůbec nikam. Když jsem se se svými pocity svěřila kamarádce, zatlačila na mě: „Myslím, že by ti fakt pomohlo, kdybys šla ven. Možná by sis měla najít nějakou aktivitu, která by tě přiměla se hýbat. Takhle doma shniješ.“
Tohle jsem samozřejmě věděla, že musím se sebou něco dělat. Často se mi ani nechtělo vzít holkám telefon. Mým stavům už vůbec nepomohl rozchod s přítelem. Je ale něco jiného, když vám to zděšeně řekne někdo jiný. Trochu mě to vyděsilo. Nechtěla jsem vypadat jako lenoch, ale pokud mám být upřímná – jít ven nebo mezi lidi se mi opravdu nechtělo. Další den jsem se přinutila, oblékla na sebe několik vrstev a vyšla konečně ven. Zima mě přivítala svým mrazivým objetím. Ty časy, kdy křupe sníh pod nohama jsou už asi dávno pryč, stejně mi to ale pomohlo. Rozhodla jsem se jít do parku a překvapivě – bylo mi prostě dobře. Hudbu ze Spotify jsem po pěti minutách chůze musela vypnout, protože mě rozlítostňovala. Pomohlo mi prostě jen jít, nasávat vzduch, rozhlížet se kolem.
Vyhledala jsem terapeutku
Když jsem přišla domů, rozhodla jsem se vyhledat terapeutku. Byl by totiž zázrak, kdyby moje splíny zachránila jedna procházka. Na terapie chodím už druhý měsíc a je skvělé o tom mluvit s někým, kdo se na vás nedívá jako na línou osobu neochotnou vstát z postele. Byla to začínající deprese, kterou jsem naštěstí podchytila včas. Chtěla jsem vám říct, abyste neváhali a pokud se cítíte zle, svěřte se někomu. Pomůže vám třeba i deník. Také jsem si ho začala psát. Možná sem ještě něco ze svého života napíšu.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, text autorky Radky je upravený a editovaný redaktorkou, fotografie je jen ilustrační
