Foto zdroj: se svolením Lucie Šaléové

Bývalá anorektička o anorexii u dětí: Hlavní je láska. Snažte se, aby vám vaše děti důvěřovaly

Lucku Šaléovou znám z dob našich modelkovských let. Bylo nám něco málo přes dvacet, chodily jsme spolu na castingy, do fitka, na drink, ale také občas na nějaký oběd. Jediné, co si Lucka vždy objednávala, byla dvojitá dušená zelenina ze sekce příloh, ve fitku trávila půl dne a po něm se většinou odměnila jedním jablkem.

Tehdy bojovala s anorexií několik let. Dnes je jí čtyřicet, ke svému tělu našla pozitivní vztah a snaží se pomáhat těm, kteří stále ještě lásku k sobě samým nenašli.

Luci, začal nový rok a všude vyskakují reklamy na hubnoucí drinky nebo hubnoucí výzvy. Jak to vnímáš?

Na jednu stranu se tomu směji, ale na druhou stranu se toho děsím, jaké to může mít dopady na dívky, ženy, ale i muže. Je to šílený marketingový tah na lidi, kteří si dávají novoroční předsevzetí, ale žádné zázračné koktejly, pilulky, čaje nepomáhají. U hubnoucích výzev, co se třeba týče jógy, tam bych smysl viděla v nastartování zdravějšího životního stylu, ale pokud vám slibují zázraky, že zhubnete snadno a rychle, od toho hned ruce pryč. Zdravý životní styl neznamená zhubnout deset kilo za týden, musí se pozvolna. Především mě ale děsí to, že nám neustále ukazují, že jen ve štíhlém těle budeme šťastni, ale to opravdu není podstata našeho bytí. Nejdůležitější je být zdravý.

Dá se vůbec z anorexie vyléčit nebo musí být člověk, který si poruchami příjmu potravy prošel, ve střehu po celý život?

Tak ráda bych napsala, že jsem z toho na 100% procent venku, bohužel vám to v hlavě zůstane napořád, ale dá se s tím pracovat, dá se ten hlásek, který vás svádí z cesty někde vzadu, umlčet. Co se týče mé anorexie, kdy byl ten přerod, že jsem přestala řešit každodenně jídlo, tak to bylo asi v mých 24 letech (dnes je Lucce 40, pozn.red.). Když jsem ale ve stresových situacích nebo mám úzkosti, hned to má hlava svádí na postavu, že mám velké břicho, proto se mi nedaří. Ale já už to neposlouchám, snažím se to neřešit. Pomáhá mi v tom cvičení, to mě uklidňuje.

Je to už možná 20 let, co jsi byla na psychiatrii s poruchami příjmu potravy. Jak často se do té doby v myšlenkách vracíš?

Je to přesně 22 let, kdy jsem tam byla. Možná to bude znít hloupě, ale pro mě to byl nakonec bezpečný přístav, kde jsem mohla otevřeně mluvit o všem a ostatní mi rozuměli. Což byl velký rozdíl oproti mé rodině, kde se neříkalo naopak vůbec nic. Proto se v mých myšlenkách na toto místo vracím docela často. Vzpomínám na tu dobu a na ty holky, které jsem tam poznala. S některými jsem stále v kontaktu a potkáváme se. Sledujeme se na sociálních sítích a podporujeme se, abychom byly zdravé.

Poslední rok pořádáš besedy pro děti, které PPP trpí. Jaké to jsou příběhy?

Anorektičku nebo holku s poruchou příjmu potravy poznáš snadno mezi dalšími dětmi, které jsou tam s jinými diagnózami. Nejenže jsou vychrtlé, ale mají nepřítomný výraz, sedí potichu, jako by se za sebe styděly. Tak ráda bych je všechny objala a řekla, že to bude dobré, což se i na těch besedách snažím dělat. Dost často jsou to opravdu krásné a chytré holky, které mají budoucnost před sebou, ale tlak okolí či rodiny prostě nezvládají a dávají to tímto způsobem najevo. Potkala jsem tam jednu holčinu, vlastně byla na několika mých besedách, protože se z toho nedokázala dostat. Na psychiatriích byla hospitalizovaná už 6x a já se o ni fakt bála. Vždycky jsem jí říkala, že to určitě zvládne, že teď ta hospitalizace je naposledy. A ona všem, včetně mě, vytřela zrak. Opravdu na sobě zamakala, začala aktivně běhat, což se stalo jejím motorem, a zase se vrátila do života. Měla i tolik síly, že šla do mého podcastu inspirovat jiné dívky.

Kde mají PPP pomyslný start? A jak to vlastně začalo u tebe?

U mě to začalo, což jsem pochopila až na terapiích v dospělosti, kvůli špatnému vztahu s mámou. Že mi nedokázala dát tu bezpodmínečnou lásku, kterou dítě potřebuje, odcházela od nás, ale přitom si mě strašně hlídala a připoutávala až nezdravě k sobě. Jak říká moje psychiatrička, anorexie není nemoc jednotlivce, ale celé rodiny. Ukazuje to, že je tam něco špatně, bohužel je to pravda. Nejčastěji je to z rodinného prostředí a pak se na to nabalují různé nátlaky okolí, sociální sítě a tak.

Na co by si měly dávat pozor děti?

Rozhodně by neměly podléhat trendům, což se snadno řekne, ale hůř udělá. Známe to samy, že chceme být krásné a štíhlé jako ty modelky z časopisů nebo jako influencerky s dokonalými životy. Byť jsou sociální sítě hodně démonizované, ve finále ale nejsou tím nejhorším zlem. Ohrožené jsou více dívky, které jsou velmi chytré, ale jejich sebevědomí není příliš vysoké. Nám ostatním se taková dívka může jevit jako krásná holka se skvělou budoucností.

A co my – rodiče? Co můžeme dělat, pokud vidíme, že se naše dítě začíná ztrácet před očima nebo má k jídlu špatný vztah?

Rodiče by měli už od útlého dětství na zdravém sebevědomí svého potomka „pracovat“. Musí být pro ně šílené koukat na to, jak se dítě mění před očima. Doufám, že to nikdo z tvých čtenářů a čtenářek nezažije. Kdyby ano, na nic nečekejte a třeba přes pediatra sežeňte odborníka. Kdyby bylo nejhůř, poraďte se s doktorem, jestli by nebyla možná hospitalizace na dětské psychiatrii. Nestyďte se oslovit lékaře a neřešte to jen sami doma. Nejlepší prevence je ta, že budeme s dítětem už od útlého věku mluvit otevřeně o pocitech, aby v nás mělo důvěru a svěřilo se nám dřív, než přijde takový problém.

Lucka, když se léčila na psychiatrii v Motole. Foto zdroj: se svolením Lucie Šaléové

Co tehdy nejvíc pomohlo tobě?

Byl to určitě pobyt na dětské psychiatrii v Motole, následná péče u mé psychiatričky, ke které chodím dodnes, a taky láska. Já se totiž zamilovala do bratra jedné holky, co tam byla s bulimií. To mi dalo nový impulz do života.

Co bylo na léčbě nejtěžší?

Léčba byla dlouhá a náročná. Není to za týden „vyléčené“. Jste hospitalizovaní i několik měsíců. Asi mi dost vadilo odloučení od rodiny a přátel. Ale že by mi tam něco vyloženě ublížilo? To asi ne. Spíš někdy bylo těžké se koukat na tu přibývající váhu. Pořád vás tam váží a musíte jíst šest porcí denně. Vážení bylo dost nepříjemné. A asi někdy i porovnávání s ostatními anorektičkami. Která kolik přibrala či zhubla, jestli měla větší porci či menší.

Jak s lidmi, kteří poruchami příjmu potravy trpí, mluvit? Co jim neříkat?

Určitě jim neříkejte, ať se nají, že plýtvají jídlem, že si ho neváží nebo co by za to daly děti v Africe. Spíš je jen obejměte a řekněte, že je máte rádi a jste tu pro ně. Než nějaké rady a tipy. Nechat to na nich, až o tom budou chtít mluvit.

Děkuji za rozhovor!

Lucie Šaléová je maminkou, novinářkou, autorkou podcastu (ne)ZÁVISLÁ a bojovnicí za lepší duševní zdraví. Ve spolupráci s nemocnicí Motol pořádá besedy pro děti, které trpí závislostmi, poruchami příjmu potravy, úzkostmi a depresemi. Její podcast (ne)ZÁVISLÁ, který se věnuje životním příběhům celebrit, ale i rozhovorům s odborníky, si můžete pustit na Spotify

 

Foto zdroj: se svolením Lucie Šaléové

Od pondělí bude (ne)závislá vycházet pravidelně i na Matkyvnesnazich.cz

Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, Lucie Šaléová

Informace o autorovi

Tereza Janatová
Autor s 24 příspěvky

Další příspěvky