Věříte na to, že to, co potřebujete nebo to, na co si myslíte, si umíme přivolat? Jasně – ne vždy přivoláme zrovna to pozitivní. Já si takhle přivolala focení. A ne jen tak ledajaké.
Mám spoustu kamarádek, které zorganizují focení pro rodinu, vyřeší outfity nejen dětem, ale také sobě a manželovi. Modlí se, aby byly děti v den focení zdravé, aby vyšlo počasí, pokud se má fotit venku a hlavně – aby fotky vyšly hezky! Přeci jen u čtyřčlenné rodiny je o dost těžší, aby byli všichni spokojení s výrazy ve tváři, my ženy hlídáme, jestli někde nekouká špek a nebo dvojitá brada. A na tohle všechno – já nemám nervy. Je to pro mě stres. Nechci to.
Focení ve třech
Když se narodila Emi, měli jsme focení ve třech. Použitelné z toho byly tři fotky Emilky sólo a tam, kde jsme byli i my s mužem, jsem měla nejčastěji vidět temeno své hlavy. Byla jsem z toho tehdy naštvaná, otrávená a vlastně především dost zklamaná. Od té doby jsme se nefotili. A pak se jedna kamarádka nechala nafotit sama a já si říkala… Mohla bych taky, ale – nebude to jako zoufalý výkřik čtyřicítky, co si potřebuje něco dokázat? A vykašlala jsem se na to. Na co bych ty fotky měla, že?
Je to pár dní, kdy na mě vyskočil status Ivy Frühling, že ji baví focení, ale nemá koho fotit a že vyfotí dvě nějaké dobrovolnice. Počet komentů pod fotkou signalizoval, že už má vybráno a bylo mi trochu trapný jí psát veřejně. Poslala jsem jí na její stránky zprávu, ale vůbec nic jsem od toho nečekala. Takové to, že někam plácnete koment, ale v tu chvíli je to zapomenuto a soustředíte se na jiné věci. Vlastně jsem s tím vůbec nepočítala a nebyla jsem připravená na to, že mi zareaguje. A najednou hele. Iva píše. Iva píše? Iva píše, cože? No tak to je v prdeli. Neshodila jsem těch 5 kilo, dva večery po sobě mám večeře s kamarády a alkoholem, budu zavodněná, tlustá a ještě s kruhy pod očima. No a pak… pak jsme se opravdu na focení domluvily. Navzdory mé nespokojenosti sama se sebou jsem se na svoje mindráky vykašlala.
Nic jsem od toho nečekala. Fotky jiných holek, co fotila, se mi líbily a šla jsem do toho s tím, že vlastně nemám co ztratit. Jenže, nevím, jestli jsem vám to říkala. Jsem perfekcionista. Potřebuju vědět detaily.. Iva mi neřekla, co si vzít s sebou a já vlastně přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad. Co když se bude snažit narvat mě do velikosti 36, když mám čtyřicítku? Co když budu mít na sobě něco, s čím nebudu srovnaná? Potřebuju decentní fotky, které můžu použít na blog k článkům, protože ty, co mám, jsou už několik let staré.. A rozhodně! Rozhodně mi nesmí jít vidět břicho! To bych umřela. Ovšem zaručeně – zaručeně tam budu vypadat tlustě.
Je ale načase, aby ses s tím, Terezo, už smířila! Prostě nejsi schopná zhubnout na 60, tak podle toho taky budeš vypadat.
Chtěla bych normální fotky. Akorát, že vůbec
Zprávy s Ivou. Poslední domluva a píšu jí. “Tady je moje číslo. Já tvoje číslo mám – nelekej se – nejsem magor, ale pracuju v médiích, kdysi jsme spolu dělaly rozhovor. Jen mi potvrď, že ten tvůj mobil platí, abych se mohla případně ozvat, kdyby něco.” A tak jsem tam přijela. A ta energie… Znáte to, když mezi vámi a někým přeskočí to “něco” a víte, že to bude dobrý? A nebo naopak v první vteřině víte, že to bude průser… U nás dvou to byla naštěstí ta první možnost.
“Ty vypadáš stejně jako na instagramu, ty vlasy jsem ti chtěla přesně takhle natočit,” vypálila na mě Iva a já si trochu oddychla, že o vlasech máme představu stejnou. Bylo to, jako se vidět se starou známou, a věřím, že i vy pokud byste se od ní nechali fotit, ucítíte stejnou pozitivní energii. Já se zeptala Ivy, co od toho čeká a ona se zeptala mě. Hned na začátku jsem věděla, že mě nebude tlačit do něčeho, co nechci nebo v čem se nebudu cítit. Říkám:”Chtěla bych normální fotky, abych to byla já, ale chápu, že chceš mít do portfolia něco taky trochu crazy, takže můžeme vymyslet taky třeba cokoliv. Jen nechci, aby mi bylo vidět břicho – můj celoživotní mindrák, a jinak je mi to jedno.” A pak přišla Ivina šatna a všechny moje představy o “obyčejné fotce” padly.
“Vidím tam něco růžovýho, támhle zase něco…” a jen jsem si to říkala v hlavě a Iva po těch kouscích sahala, aniž by věděla, že zrovna nad nimi přemýšlím. No a pak se šlo do koupelny, napustila se vana kvůli pěně… a vznikla první fotka. Má tedy dost daleko od klasické nudné portrétovky. A ano – nevím, jak se to stalo, ale na břicho jsem se nakonec vykašlala.
Pak jsme toho vymyslely ještě spoustu. “To je skvělý, to je nádherný,” říkala pořád! Jako pořád! A říkám si: Ty vole, umí to takhle se všemi lidmi, aby se uvolnili a byli v pohodě? Jak moc to má podpořit to, abych byla v poho a přeneslo se to na fotku?” Ale cítila jsem, že ji to se mnou baví. Snad :) A když bylo něco blbě, věta: “Buď jako kluk a vykašli se na pózu,” byla jako kouzelný slovíčko, co mě dostalo tam, kam potřebovala. Být jako kluk bylo docela jednoduchý!
Chtěla jsem vám říct, že někdy, i s pěti kily navíc, ve vaší nejhorší životní formě, jako já teď, vzniknou super fotky, se super člověkem, a stane se to, protože i ty hvězdy se někdy unaví a vyléčí vás z jedné špatné zkušenosti s focením z minulosti. Mně den před tím odjely děti k babičce, měla jsem volno, nemusela jsem řešit hlídání.. a ta souhra. Odjela jsem pozitivně naladěná, v autě mi pípaly zprávy od Ivy, která se v euforii už pustila do postprodukce jen co se za mnou zaklaply dveře.. Čekala jsem, že tam najdu jednu dvě fotky, co se mi budou asi líbit, ale ne tohle. Milá Ivo, díky!
