supermatkou na oko

Supermatkou “na oko”

Inspirací k tomuto článku mi byla “jedna” Tereza, se kterou jsem se minulé v úterý potkala při bodování hraček v soutěži Hračka roku. Vyprávěla o tom, jak se vrátila zpátky do školství a učí malé děti. Cizím dětem říká “Ale to nevadí, moc hezky jsi to zvládl,” a u jejích vlastních jí občas ujede, že to snad není možný, že musí být snad úplně blbé, což je samozřejmě výraz, o kterém se píše v každém časopise, že se nikdy nikdy nikdy nikdy dítěti říct nesmí.

Mě ale strašně potěšilo, že v dnešním světě dokonalých instagramů řekl někdo to, co se fakt děje u nich doma. Už několikrát jsem se přistihla při prohlížení instagramových profilů, že přemýšlím nad tím, jestli zrovna ta nebo ona někdy na své děti vůbec zvyšuje hlas nebo jim dá na zadek. Protože to se přece vůbec nesmí podle těch milionů moderních příruček, které nám stále častěji říkají, jak se máme k našim dětem chovat.

Chtěla jsem vás jen uklidnit tou samou větou, kterou mě uklidnila moje jmenovkyně Tereza a říct, že taky na děti křičím a taky toho pak vždycky lituju a říkám si, že jim to přece šlo říct normálně. Taky jsem občas tak strašně utahaná, že nemám náladu si s nimi zrovna hrát. Nejsem nonstop nastartovaný optimista od rána do večera, i když se to tak občas z mých stories může jevit. Vlastně jsem byla posledního půl roku v dost špatným nastavení a až léto, výlety, dovolená a spojení s vámi mi nabilo baterky.

Ale která máma občas není ve špatným módu? I my jsme lidi s emocemi a ty občas přetečou i v těch “nejdokonalejších” domácnostech.

Od rána do večera se přizpůsobujeme dětem, příchodům manželů z práce a jejich odjezdům do práce (nežiju v době kamenné a k vlastní seberealizaci se dostanu už v další větě!), do toho taky řešíme vlastní práci, vlastní seberealizaci, ale velmi často se stává, že na ni nemáme tolik prostoru, kolik bychom chtěly a kolik bychom si zasloužily. Ano – možná si teď někdo říká: “Jaký si to uděláš…” S tím sice souhlasím, ale jen částečně, protože znám spoustu matek, které nepracují v oboru s flexibilní pracovní dobou a jejich manželé jsou v práci od nevidím do nevidím. A pak dělá ústupek kdo? Většinou ten, kdo bere menší plat? Logicky. Pokud nechceme, aby naše děti byly od rána do večera bůhví kde na hlídání, prostě to vždycky nějak vymyslíme, uděláme, zařídíme, ale občas začneme ztrácet prostě dech. Jsme supermanky, kterým ale při takovém tempu na dlouhou trať můžou dojít baterky a nedávno jsem si i já uvědomila, že mám taky své limity.

Když jsem vám loni říkala o tom, že jsem byla krůček od vyhoření a začala jsem si ubírat práce, začaly mi občasné záchvaty paniky a pláče, když něco nešlo podle plánu nebo jsem zrovna nestíhala nebo toho na mě bylo moc. Zvláštní je, že jsem si tu laťku stanovila sama. Manžel mi na jaře řekl ať dám výpověď a tři letní měsíce až do září si odpočinu. A já sama si na to stěžovala a střídavě byla naštvaná na něj, že toho mám hodně, ale taky naštvaná už předem, že když nebudu pracovat, budu vypadat jako líná neambiciózní pipina. Ale buďte chvíli bez práce – já si pak s někým volám a hned navrhuju: “Jé a to můžeme udělat, s tím vám pomůžu.” Nebo mi volá kamarádka:“Terez, z téhle firmy by si s tebou chtěli zavolat.” A hele. Volný vyšel nakonec jen červen a já měla od poloviny července práci. Po jednom telefonátu. Práci, kterou jsem chtěla. Ovšem s dětmi bez školky, protože prázdniny!!!

Je půlnoc a chtěla jsem jít spát, ale vlastně mě napadlo napsat všem unaveným matkám nebo stejně vyšinutým tak, jako jsem já, že jsou někde i jiný mámy než ty usměvavý z instáče. Co ale chci říct, je to, že je důležitý naučit se se sebou pracovat. Vnitřně si zdůvodnit, proč děláme to a tamto a snažit se nestresovat zbytečnostmi nebo věcmi, ze kterých se prostě neposereme, když se neudělají. (bohužel to praktikuju velmi často na žehlení a věci do pračky hází už snad jen manžel. Pokud máte tip, na co bych se měla zaměřit jiného, tak sem s tím, tipuju ale, že to žehlení nic netrumfne)

Zpátky ale k mým laťkám. Upozornil mě na to muž. “Teri, ty se tady hroutíš, že nic nezvládáš, ale zvládáš toho milion a to, co nestihneš, tak prostě nestihneš. Vždyť nad sebou nemáš nikoho, kdo stojí s bičem a určuje ti, že toho máš stihnout za deset lidí. Dala sis vysoko laťku, co všechno musíš, ale neuvědomuješ si, že nemusíš.” Jenže já tohle neumím. Nalinkuju si milion věcí a pak je musím stihnout. Přece jsem si to tak nastavila. Pokud uvažujete stejně jako já a dohnalo vás to až k tiku v pravým oku nebo pláči na záchodě, nebo třeba hysterickým výlevům-každá z nás má něco-tak vám chci říct, že pokud neumíte zpomalit, hodně mi funguje…

A teď jsem chtěla napsat, co mi na to funguje, ale ono nic moc nefunguje. Jen chápaví lidé kolem vás, u kterých se ale občas stane, že na nás a naše nervy mají už pifku, ale pokud jim občas neřekneme, co nás žere a z čeho se hroutíme, tak pro nás to pochopení nikdy nemůžou najít, protože neví, co se nám v těch našich makovicích honí. Já jsem třeba během uplynulého roku zjistila, že jsem se přestala svěřovat lidem-i těm blízkým. Vybudovala jsem si dost velkou bariéru. Nebyl čas a vlastně ani chuť se svěřovat. Kdy taky, že jo? Ale když se mě muž začal čím dál častěji ptát, co se děje, došlo mi to, že mu vlastně musím říct co. Že někomu musím říct, proč jsem občas smutná a bez nálady. A funguje to. Ono to při našem nastavení totiž není vůbec jednoduché najít si chvilku, abychom se někomu otevřely a skládáme si to všechno v sobě na hromádku a pak se to v nás začne bortit. Mám kamarádky, které mi vlastně potvrdily, že mají úplně to stejné. Ale úplně, úplně stejné… Takže pokud prožíváte něco podobného, co já před časem, chtěla jsem, abyste věděly, že v tom nejste samy a pokud brečíte kvůli tomu, že stojíte za hovno, tak věřte, že nestojíte a vzpomeňte si, kolik toho stíháte a zvládáte. ;-) Třeba si to napište ať to vidíte.

Tak a teď to je druhej den, co to po sobě čtu a říkám si: “Nepsala jsem už někdy něco podobného a mám to vůbec vydat? Není to trapný? Není to otravný?” To je prostě klasika. Jestli to nakonec vydám a někdo mi napíše, že tohle už tady bylo, tak asi jen můžu říct, že matky jsou kategorie lidí, která by si to měla asi opakovat, protože na některé věci stále dokola a dokola zapomínáme.

..a asi to vydám (jestli to vydám) až v pondělí. Radši si to po sobě přečtu ještě o víkendu.

..a dnes je pátek.. Tak jo. Teď jsem to dočetla a jdu kliknout na tlačítko aktualizovat a vydat. Tak hezký víkend  :heart:

IMG_5026

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 616 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)