Ahoj holky,
dnes je Den matek. Nejsem si jistá, jaký názor mají na tento den feministky, jestli ten den potřebujeme nebo nepotřebujeme, protože jsme rovny otcům nebo otcové nám a podobně. V tomhle divnosvětě, kde se aktuálně uvádí nějakých tuším 52 pohlaví, bych si ještě stále dovolila být matkou, ženského pohlaví – tou která své děti porodila a tím pádem jsem měla v tomhle nezastupitelnou roli. I když nic proti tatínkům, kteří svou úlohu rodiče zvládají skvěle nebo tatínkům gayům, kteří by pro své děti udělali vše – a že jich pár na instagramu sleduju. 
Já jen vím, že my ženy dokážeme vše. Taky na nás ale mnohdy leží víc věcí než naše okolí vnímá. Není to tak dávno, co jsem ležela u televize a říkala si, proč prostě nemůžu v hlavě vypnout a dívat se na film. Přemýšlet jen nad tím pitomým filmem stejně, jako můj muž. Víte jak strašně jsem mu záviděla? Přestože jsem seděla v obýváku, hlavou jsem byla nahoře v dětském pokoji a přemýšlela, jestli se Mikymu hezky zahojí spodní ret, se kterým musel na šití, protože se do něj při pádu kousnul tak, že mu tam museli dát dva stehy. Proč nemůžu na chvíli vypnout svůj “matka mozek”, který vysílá signály “bože ať neskáčou tam, bože ať radši nedělají tohle, bože, jdu jim v noci radši sáhnout na čelo, jestli nemají horečku..” Neustále se s nimi dohadovat o oblečení a říkat si: “Vždyť jsem to sama jako dítě nesnášela a přitom ta moje maminka měla vždycky pravdu.”
Kdysi jsem byla holkou, která si myslela, že je každý zvědavý na její názor a že na mě každý všude čeká. Zatím co tehdy na mě nikdo nečekal a nebyl moc zvědavej, teď se to stalo realitou – fakt jsem nepostradatelná a fakt na mě čekají – tihle moji dva – moje děti. Ráno na snídani, ten menší na celodenní připomínání nočníku, přestože jeho sestra už v jeho věku neměla plínu ani na noc. Svačiny, obědy, večeře a program, který se během dne změní desetkrát nejen v závislosti na počasí. Oblékání a svlékání oblečení, přemlouvání, aby ti dva šli ven, aby šli domů.. Konfrontace s manželem, který si střídavě myslí, že jsem blázen, protože prostě mi pořád v hlavě kolem dětí všechno šrotuje. Pomíjím stresovou situaci zvanou covid – to by byl fakt velký sloh a navíc to na nás všechny pomalu vykukuje poslední rok i z lednice. Maminky jsou poslední rok na homeoffice, ale zároveň odbíhají k distanční výuce, spousta z nich se kvůli absenci hlídání stává nezaměstnanými, protože dítě doma, ne ve škole. Kdo ho má hlídat? Přestože máma, matka, maminka má v životě dětí hlavní roli, poslední rok na nás stát se všemi těmi opatřeními příliš nemyslel a k tomu všemu se ozývají bezdětní: “Vždyť si ty děti pořídila!! To s nimi nedokáže být doma a fňuká, že je má doma?!?”
Snažím se věřit tomu, že vše zlé, co se nám v životě děje, nás posílí. Tedy pokud nás to úplně nezničí a já mám pocit, že spousta maminek si za poslední rok sáhla až na dno. Stejně ale vždycky vstaneme. Vždycky se vzpamatujeme kvůli (a také díky) našim dětem. Od té doby, co se mi narodila Emi, mám pocit, že ta bezdětná Tereza zůstala někde v jiném životě, v tom bezdětném životě, protože ona by nikdy nepochopila, co teď se dvěmi dětmi chápu já a možná by taky říkala:”Sakra, to ti rodiče se svými dětmi doma nevydrží?!?” Sice nemám distanční výuku a ani mě z práce nikdo nevyhodil, přesto byl poslední rok náročný. Asi hlavně kvůli tomu tlaku, s kým se můžu vídat a s kým ne a kdy se můžeme vidět. Kdo je kdy v karanténě a jestli jsou ostatní taky tak opatrní jako my nebo na to kašlou. Poprvé v životě jsem nacházela věci, které mě odrazovaly od toho se s někým vidět, ale zároveň jsem si strašně přála se s mými kamarády a kamarády dětí setkávat. Určitě víte, jak to myslím. A pak je tady ten paradox, který vnímám u všech maminek kolem sebe – myslím, že jsem silnější, ale zároveň oslabená tak, že mám pocit, že se rozsypu na milion kousů, ale vím, že právě to si nesmím dovolit. Nikdy.
Za poslední rok jsem si gratulovala, že jsme aspoň zdraví. Poslední čtvrt rok mi ale zabrat dal. Nemocnice s Emilkou, nemocnice s Mikym, na začátku dubna jsem musela nechat uspat naši Boženku, dokapaly mi poslední zbytky nervů v práci a dala jsem tentokrát už úplnou výpověď. Aktuálně prožívám něco, co spousta z vás. Rozhoduju se pro novou práci, nové zaměstnání – jak jinak než s myšlenkou: “Jak to zvládnu v kombinaci s dětmi a bude proto vhodnější vzít tuhle nabídku nebo tu druhou nebo počkat na úplně jinou? A co když přeberu?!?”
Možná jste čekaly nějaký článek s obrovskou gratulací ke Dni matek. I když se to nezdá, on to opravdu článek s gratulací je! Jak to všechno zvládáte, máte kuráž jít vpřed, i když je všechno občas na hovno a občas to vaši partneři a otcové vašich dětí vzdají, odejdou a vy jste na to samy. Píšete mi, že vám soud dává děti do střídavých péčí a vy s tím nemůžete nic dělat, že chodíte na různé rehabilitace s dětmi, srážíte horečky a padáte únavou a fyzickým i psychickým vyčerpáním. Za poslední rok jsme neměly ani příliš možnost svěřit se někomu, protože karantény vztahy omezily na minimum.. Ke dnešnímu dni vám tedy přeji, abyste měly vždy někoho, komu se s tím, co prožíváte, můžete vždy svěřit. Právě to nám pomáhá všechno to, co zvládáme, ustát.
Krásný den!
A děkuju, že jste tady stále se mnou, i když pro každodenní články není už prostor.
