Názory rodičů se na tohle téma – tedy kdy přestěhovat dítě do pokojíčku – různí. Někdo s dětmi spí dokonce ve společné manželské posteli do 5 let nebo až si děti řeknou. Tohle ale není náš případ. Možná budeme působit jako krkavčí rodiče, ale abychom mohli přes den dětem věnovat full servis a veškerou naši energii, prostě se potřebujeme vyspat. Obdivuju rodiče, co spí s dětmi a VYSPÍ SE?! (existují takoví rodiče? Nebo si prostě jen namlouvají, že se vyspí, aby neměli černé svědomí?)
Obě naše děti, nejprve Emilka, pak Miky, byly s námi v ložnici. Vždy ale ve své postýlce. Emilka dokonce nikdy ani netíhla k tomu spát s námi v posteli, chtěla svůj prostor a do pokojíčku jsme ji stěhovali v době, kdy jí byl rok a čtvrt a zdálo se nám, že jí je postýlka malá a potřebuje větší prostor. Myslím, že to přivítala a spali jsme hned všichni tak nějak líp. Miky je ale úplně jiný než Emi.
Už od miminka se ode mě nechtěl hnout a často, když se budil, neusnul jinak než u mě. Když už jsem byla tak unavená, že jsem neměla energii na nic, prostě jsem si ho vzala do postele. Někde v zadu v hlavě byl ale ten strach z toho, že ho zalehnu, udusím a podobně. Naštěstí to bylo jen období a za chvíli spal zase v postýlce. Tolik s sebou nešil, jako kdysi Emilka, takže přirozeně vydržel v postýlce dýl než Emi a my jsme nepřemýšleli zatím nad tím, že ho přesuneme do pokojíčku. S manželem chodíme spát kolem půlnoci a přišlo nám najednou, že mu vždycky naším příchodem narušíme spánek a pak se budí. Při každém pohybu v posteli jsem se snažila ani nedutat, aby se nevzbudil. Bohužel se to stávalo stále častěji, že se začal probírat, takže jsme si řekli: Přestěhujem ho!
Vůbec jsem si nedokázala představit, jak je budeme spolu uspávat. Ze začátku to bylo tak, že jsem jim přečetla dohromady pohádku. Emilka je v usínání vzorná, takže až na občasné otevření očí je zavře a spí. Mikyho jsme prvních čtrnáct dní chovali a pak dali do postýlky. Pak už chtěl automaticky hned lehnout do postýlky s plyšovým pejskem. První tři dny byly nejhorší. Během večera jsem k němu kvůli pláči běžela třeba čtyřikrát. Přitom, když s námi spával v ložnici, tak ani nepípnul. Jen kolem půlnoci na mléko. Teď 4x za večer a ještě asi třikrát během noci! Emilka byla ale neskutečně nadšená, že s ní spí Mikulášek v pokojíčku a tak jednoho rána… O tuhle historku se s vámi prostě musím podělit.
Bylo to po první noci Mikyho v pokojíčku. Já si tak spala a najednou mě budí řev z dětského pokojíčku, kdy Emi ječí tak, že ji podle mě slyšeli až ve vedlejší vesnici: „Miiiiikyyyyyyy, vstáááávej!!!! Mikyyyyy! Miiiiiikyyyyyy!!!!! Mikyyyyy, vstááááávej!!!“
„Ježiši, ona ho snad budí, říká mi manžel.“ Vylítla jsem z postele, otvírám dveře pokojíčku a vidím Emi, jak stojí přímo u Mikyho postýlky a ječí na plný kolo: „Mikyyyyyy! Vstááááávej!!!!“ Okamžitě ji beru za ruku a vedu ke dveřím a říkám: „Emilko, co to děláš? Nemůžeš přece Mikuláška budit. Počkej až se vzbudí sám.“ A pak…mi hlavou prolétlo: „Ježiši, vždyť mu tady snad desetkrát zařvala u ucha ať vstává a on nereaguje!!!“ S infarktovým stavem letím k postýlce, Mikuláš tam leží, spokojeně oddychuje a SPÍ!!!! A ten řev Emilky s ním ani nehnul.. Ani nevíte, jak jsem si oddychla :unsure: ;-)
Tím jsem chtěla navázat na další věc. Pro vás všechny rodiče, co se bojí kombinace dvou dětí v pokojíčku, mám dobrou zprávu. Já se toho taky bála, že když třeba bude jedno z dětí v noci brečet, bude budit to druhé. A představte si, vůbec to tak není. Před třičtvrtě na osm je naženeme do pokojíčku, pustí se difuzér s oleji na dobrý spánek, přečte se jim pohádka. Úderem osmé Emi spí, Miky chvíli po ní. Tím, jak jsou v pokojíčku dva, mám pocit, že je ta přítomnost toho druhého uklidňuje a spí tvrdě oba až do rána. Miky už čtvrtej den začal spát jak dřevo tak, že jsme díky tomu odbourali i půlnoční mléko. Emilka, kterou občas v noci vzbudil špatný sen, se přestala budit.
Emi po prvním vysvětlení pochopila, že nemá Mikyho ráno budit, i když by si s ním hnedka nejradši chtěla hrát. Prostě vstane (chvilku před 7:30), potichu mu zavře dveře od pokojíčku, jde vzbudit mě a manžela do ložnice, jdeme si udělat snídani. Mikyho musíme budit! :whistle: Když se sám neprobudí do osmi, tak ho vzbudíme, aby měl pořád stejný režim. ;-)
Vím, že každé dítě je jiné, ale vám všem, co se bojíte stěhovat dítě do pokojíčku za jeho sourozencem, bych ráda tímto vyjádřila podporu, abyste do toho šli. Hlavně ty první dny vydržte. Naše děti se asi v tom spánku víc uklidnily, protože ví, že v pokojíčku mají jeden druhého. U Mikyho jsme díky přestěhování odbourali nejen půlnoční mléko, ale taky dudlíka. Nemá ho už od února :-) O tom ale zase jindy.
