Vařím, peču, jsme na zahradě, hrajeme s dětmi hry, uklízíme v domě to, na co se za posledního půl roku nedostalo, dáváme do kupy zahradu na léto.. Vlastně to je po té dlouhé zimě osvěžující… vlastně si na té zahradě říkáte, že se až tak nic strašného neděje, protože – jste na zahradě. Máte možnost jít ven. Nedřepíte v bytě s balkonem metr krát metr a nelezete už šílenstvím po zdi, co že jen dětem vymyslet za program a nebo jak jim vysvětlit, že ven se prostě jít nemůže i když je krásně a svítí sluníčko. Ano, až tohle mi pak dochází, když si píšu s kamarádkami, které v těch bytech kvůli koronaviru jsou non-stop.
V úterý jsem byla v lékárně – bylo to den před povinnými rouškami. Když to vezmu i s parkovištěm, potkala jsem devět lidí a tři z nich ji neměli. A z nich dva, co ji neměli, patřili do rizikové skupiny lidí starších 65 let. Od středy roušky povinně. Já jsem musela na nákup, i když se mi poprvé v životě asi nechtělo. Vždycky jsem to brala jako relax od dětí, že prostě sednu do auta, pustím si nahlas hudbu a v klidu si vyberu, co dám do košíku. Když něco zapomenu? No a?
Teď jsem do Lidlu odjížděla a potřebovala s sebou roušku, rukavice, ideálně brýle. Vzala jsem si s sebou ještě dezinfekci i na postříkání rukojeti nákupního vozíku.. Roušku jsem nasadila před výstupem z auta, vystoupila jsem a měla pocit, že se život zastavil, že jsem se stala postavou v jednom z filmů s mým tolik oblíbeným žánrem – scifi. Měla jsem pocit, že přestože se každý snaží, aby co nejrychleji nakoupil, i přesto bylo vše zpomalené, v naprostém tichu, nikdo nemluvil, lidé si udržovali odstup. Tíha vzduchu se nedala moc dobře snášet, ale cítila jsem nějaký respekt lidí vůči sobě.. Já jsem projížděla uličkami, dávala do košíku všechno, co mě napadlo. Vzhledem k tomu, že po pěti minutách s maskou na obličeji jsem měla pocit, že v ní nevydržím dýchat, asi poprvé v životě jsem nabrala dost masa i do mrazáku, protože sem už nechci hodně dlouho jet.
Nebylo úplně poloprázdno, jely tři pokladny a u každé z nich stáli tak tři zákazníci. Všichni dodržovali rozestupy jako naprogramovaní.. Vykládám věci na pás a v tom za mnou pán začne dávat i svůj nákup. “Prosím ještě ne, mám toho v košíku ještě moc.” “Omlouvám se, promiňte!! Neuvědomil jsem si to.” Mám pocit, že za jiných okolností by možná mohl jen protočit panenky a nebo by se dal se mnou vesele do řeči, ale tohle bylo fakt jiné.
Nechci, abyste si mysleli, že tady dělám depresivní story z jednoho pouhého nákupu, ale já stále nechápu, že se na Facebooku nebo někde jinde vyskytují statusy o tom, že lidé odmítají nosit roušky, že si dávají pivo s přáteli, že nerespektují nařízení a prodlužují nám tak tuhle strašnou dobu, kdy se bojíme na druhého promluvit, kdy nesmíme my sami, co jsme zodpovědní, prohodit pár slov, když jsme na to do teď byli zvyklí.
Přála bych si, abychom se vrátili do starých kolejích co nejdřív, kdy se jen tak s někým cizím začnete bavit třeba právě na nákupu. Asi mám štěstí, a mám z toho radost, že u nás doma s mužem nezačala ponorka a spíš naopak jsme se stmelili, ale taky nemůžete všechno chrlit na jednoho člověka..
Chybí mi kamarádky. Přece jen ty kamarádky potřebujete na jiná témata. I když jsme třeba neměly čas se vidět, posílaly jsme si kraviny na odlehčení těžkého dne s dětmi nebo odkazy na oblečení ve slevě, recepty, svoje špatné dny.. Teď si vlastně říkám, že poslat odkaz a k tomu: “Hele, na jaký jsem narazila boty! Mají takový a makový slevy a na tobě by se mi líbil tenhle svetr! Dívej! Je to přesně tvoje barva a je jen za tři stovky..” je úplně mimo mísu, vzhledem k tomu, když v těchto dnech přemýšlím, jestli mám koupit pro jistotu deset balíčků droždí, kdyby se náhodou ještě něco víc posralo a já musela třikrát do týdne péct chleba.
Světlou stránku vidím v tom, že jsme doma začali lépe nakládat s potravinami a zužitkujeme snad všechno. Manžel mi na otázku, co by sis dal k obědu, řekne: Udělej to, co se ti teď hodí. A já se fakt rozmýšlím podle toho, co je lepší zamrazit, co spotřebovat, co nechat na později, kdybych se nedostala na nákup nebo měl přijet ten objednaný třeba až za týden nebo měli na internetu opět vyprodáno.
Chci vám jen říct, že musíme prostě táhnout za jeden provaz, jinak se to protáhne kdo ví do kdy. Berme ohledy na ostatní, nebuďme sobci, mysleme na druhé, kteří jsou fyzicky slabší, kteří by nákazu nemuseli ustát dobře. Nikdo z vás si přece nevezme na triko lidský život. Stále ještě věřím, že se dokážeme jako lidstvo trochu poučit, že si znovu začneme vážit drobností a budeme k sobě ohleduplnější.
Važme si lékařů a zdravotních sester, co jsou za nás v bitevním poli a zachraňují životy. Nenechte je padnout vyčerpáním, pomozme jim tím, že zůstaneme doma, budeme nosit roušky, budeme zodpovědní. Pojďme si vzít něco z toho, co nám je odpíráno. Doma “za mřížemi” si snad uvědomíme, jak moc potřebujeme přírodu, ke které se neumíme chovat, že peníze nejsou na prvním místě, že trávit čas s našimi blízkými je mnohem víc než honit se nonstop za prachama.
Lidstvo má za sebou války, hladomory a koncentráky. Nepřijde vám, že tohle domácí vězení je oproti tomu jen výstražně zdvižený prst, abychom se nad sebou zamysleli a přehodnotili náš postoj k životu a našim prioritám? 
Pojďme pro to něco udělat, abychom se mohli zase konečně znovu nadechnout! Mně se totiž v tomhle všem dýchá hodně špatně…
Hodně zdraví a taky kreativity doma s dětmi přeju <3
