Nedávno mi napsala jedna maminka, že má asi stejně tak staré děti jako já… a jestli se může zeptat, jak to všechno zvládám. Úklid, školka v kombinaci starší, mladší dítě, málo spánku dětí přes den nebo žádný, frmol kolem Vánoc… Psala mi, protože si připadala neschopná a potřebovala vědět, že to je někde stejné nebo alespoň trochu podobné. Že to není všude jinde jen a jen perfektní.
..vlastně jsem právě v tu chvíli moc dobře věděla, o čem mluví. Miky dlouho bojoval s kašlem a rýmou, chytla to Emilka a tak nějak si to mezi sebou předávali. Pokud máte dvě děti, znáte to. Kombinace tohohle s domácím vězením, kdy nemůžete jít ani ven, je fakt šílená. Ale naštěstí – děti už jsou zdravé, opět se mi vlil optimismus do žil..
No zatím to jako vánoční přání nezní, že? Já vím. Přijde mi ale, že často se ten stres v nás začíná hromadit ve chvíli, kdy má paradoxně přijít ta pohoda a společně strávený čas s blízkými. A my? Většinou ten čas trávíme v obchoďáku, protože ještě musíme koupit to a tamto, nějaká firma nám nedoručila dárky (tento rok bych za to měla dostat pravděpodobně nějaké ocenění, protože jsem nalítla jak podvodníkům, tak i…počkejte si na to…dalším podvodníkům…)
Jen jsem vám prostě chtěla říct ať neklesáte na mysli mezi tím vším nakupováním dárků, pečením cukroví, mezi tím vánočním úklidem, kdy jeden den uklidíte a druhý den je to pasé, nebo kdy jeden den non stop odsáváte rýmu dítěti a druhý den už i tomu druhému. Přitom jste si představovali, jak se půjdete někam podívat na rozsvěcení vánočního stromu (hlavně ne na Staromák prosím vás! Tam jsem byla na rozsvěcení před pár lety ještě jako bezdětná a málem jsem z těch lidí chytla fóbii) A do toho všeho shonu se ještě ideálně manžel zeptá: “Já fakt nevim, proč jsi nemohla sklidit aspoň tohle.” nebo kamarádka: “Upekla jsem šedesát druhů cukroví. Miluju to.” …a vy máte tři druhy, z toho dva nepečené a navíc pečení cukroví fakt nemáte rády!
Chtěla jsem vám říct, že v tom vánočním čase, kdy se honíme za tím dokonalým večerem 24.12., stejně všechno nebude jako z katalogu. Není naše povinnost, aby to bylo jako z časopisu, vždyť s nikým přece nemusíme soutěžit. Nesnažte se mít TO perfektní. Jasně, podíváte se na dokonalé fotky u stromečku svých kamarádů a známých. Taky vám dám na blog jednu. 
Já například ale už teď vím, že jako každý rok budu dělat jak kapra v trojobalu pro manžela, tak kapra obaleného v mouce a kmínu pro sebe. A jako každý rok si budu dávat pomyslnou facku za to, proč jen se mi ten kapr v mouce tak pomalu dělá a proč není tak krásně křupavý jako ten od mojí mamky a proč jsem si sakra taky neudělala toho v trojobalu, vždyť je tenhle v mouce nějak moc mastnej! Proč nasákl tolik oleje?! Neměla bych ho dát ještě do trouby? Pak vyhodím manžela z kuchyně, protože mi opět bude chtít radit a pomáhat, což v kuchyni fakt nedávám, když mi něco zrovna nejde. Vím, že když pak bude už všechno na stole, budu muže komandovat ať už si proboha sedne, protože to bude jinak studené….
Chvíli na to si připijeme… a Emilka řekne, že to jíst nebude a já budu muset ze zálohy vytáhnout řízek, který letos plánuju mít poprvé v životě jako pojistku, kdyby nechtěla rybu.
Tohle všechno jsou ale tak malé starosti.. Letos jsme s mužem opět, tak jako každý rok, kupovali dárek do dětského domova. Každý rok mě z toho píchne u srdce… Takže jsem šťastná, že u toho štědrovečerního stolu budeme všichni, celá naše rodina, že budou mít děti rozzářené oči, protože přijde Ježíšek… Mimochodem, taky se vás děti ptají na Ježíška několikrát denně? Já už doma od Emilky poslouchám docela dlouho: “Maminko, já už se strašně moc těším až přijde Ježíšek!” nebo “Maminko, já miluju dárečky.” Vánoce jsem měla vždycky ráda, ještě radši jsem je začala mít, když se narodila Emi a každý rok jsou hezčí a hezčí… I když mě štve ten kapr, i když vyháním manžela z kuchyně, i když musím nakupovat dárky už v říjnu, protože pak vám do toho hodí vidle viróza a nedostanete se s dětmi ani bez nich nikam.
Vrátím se na začátek článku – přestože Vánoce miluju a nemůžu se jich dočkat, chci vám říct, že často taky nemám energii a připadám si neschopná. Včera jsem byla na Černém Mostě a došlo mi, jak moc jsem vlastně zničená ve chvíli, když jsem viděla velmi mladou a moc sympatickou maminku. Já jsem nervózně čekala, kdy poletím za Mikym, aby nespadl ze stupínku, na který se snažil vylézt a druhým okem jsem se snažila dohlédnout za roh dětského koutku, kam se vydala Emilka… Tu už jsem pochopitelně vůbec neviděla. A pak mezi tím poletováním očí mezi Mikym a Emilkou za rohem vidím, že téhle mamince uteklo díte a ona ho se smíchem a neskutečnou energií doběhla… Radostně, bezstarostně, s úsměvem. Dlouho jsem takovou energii jen tak u někoho neviděla. Přeji vám proto k Vánocům, abyste měly energii jako tahle máma, aby naše stresy odpluly co nejdřív a užily si krásné Vánoce.
