Pamatujete, jak jsme spolu, mámy, řešily školku? První, i druhý den. Teď už je to měsíc a půl a mě fakt zajímá, jak na tom jste! Když jsme prvních deset dní s občasným fňukáním vyjížděli do školky, říkala jsem si, že snad se to zlomí. Sice to Emilka nesla statečně, hysterie se nekonala, ale stejně mi jí bylo trochu líto.
No a teď? Emi brečí kvůli tomu, když do školky nemůže jít. Protože jsem doma s Mikym, vyzvedávám ji po obědě, po dvanácté hodině a vlastně jsem to ani neplánovala jinak. Poslední dva roky už přes den nespí a vím, jak spousta dětí to spaní ve školce nemusí. Ani jsme se o tom doma nijak nebavili. Jen tehdy, když se mě zeptala učitelka, jestli a kdy jí tam necháme spát. To jsem jí odpověděla, že to nemáme v plánu, že jsem stejně doma s malým. Navíc tedy by mě zajímalo, co je pravdy na tom, že je pravidlem, že maminky, co jsou doma s mladším sourozencem, tam ani děti na spánek nechávat nemůžou :o) Myslím, že to zmínila některá z vás v komentářích a na to konto jsem si to hledala na internetu. Opravdu to tak školky mají!! To mě dost překvapilo. Mladší dítě doma je důvod k tomu, že vám starší nenechají déle ve školce. Musím říct, že mi to stále hlava nebere. No ale zpátky k naší školce a tématu SPANÍ.
Pak tohle téma nadhodila naše dcera. “Mami? Já spinkat ve školce.”
Myslela jsem, že špatně slyším, nebo, že to nemyslí vážně, že to prostě jen tak zmínila. “Ty bys chtěla spinkat ve školce?” ptám se pobaveně. “Ano,” odpověděla zcela vážně. Mimochodem na slovo ano ji vytrénovaly paní učitelky a používá to pořád a u všeho. Muž vždycky ve vtipu říká: “Kam jsme ji to poslali? Do výcvikového tábora?”. Tak pokud bychom to označili za výcvikový tábor, tak naše dítě tenhle výcvikový tábor přímo miluje. Druhý den mi to zopakovala ještě jednou, že tam chce spát a tak večer, když přijel muž z práce, říkám: “Emilko, řekni tatínkovi, co bys chtěla ve školce.” “Spinkat, táto!” Největší trauma jsem z toho měla pochopitelně já. Manžel taky trochu lehký šok a pak mi bokem na uklidněnou říká: “Počkej, však ona se tam jednou vyspí a pak zase bude chtít po ó.”
No nic. Díte velí, rodič plní. Další den tam spala. Já, zničená steskem po svém dítěti, jsem počítala vteřiny a minuty. Patnáctá hodina se zdála být tak daleko jako sobota, která měla být za tři dny. Skoro jsem do školky od auta s Mikym v náručí běžela.. (asi abych ji zachránila ? Nebo nechápu proč! Fakt jsem trochu máklá) Byla jsem tam o deset minut dřív a čekala jsem pochopitelně jako blbec. No a pak tam přijdu, dítě rozesmátý, loučí se s učitelkou a nadšeně na mě křičí, že spinkala ve školce. …a fakt prý spala!
Po cestě ze školky mi oznamuje, že zítra spinká ve školce znovu a že chce spinkat ve školce pořád. Volám manželovi! “Tak jak to zvládla?” ptá se. “Nooo, ať ti to poví sama..” odpovídám a jsem jako doooost na měkko! “Tatiiii, já spinkat ve školce!” “Tys tam spinkala? A dokonce jsi usnula?” “Ano! Budu spinkat pořád!” No a pak samozřejmě si to nemohl odpustit, že jo. Smích, velkej. Já: “Takže ona tam chce spinkat pořád.”
Takže jo, spí tam. Emilčiny učitelky mají prostě charisma a moc mě těší, že se v naší školce na nějaké “máte doma mladší dítě, spát tady nemůže” nehraje. 
To totiž fakt nevím, jak bych jí vysvětlila, že ostatní tam spí a ona nemůže.
