Dnes je mi 36. Nedávno se mě někdo ptal, kolik mi vlastně bude. Odpověděla jsem a strašně mě pobavila reakce: “Hmmm, tyjoooo.” :D Ještě tam chyběl dotaz: “Už?” Jako přeložila jsem si to jako, že je mi už moc. Je to zvláštní, ale je mi to tak nějak jedno. Rozhodně mě to vzrušuje míň než když jsem z devatenácti přecházela na dvacet, kdy jsem řešila: “Probohaaaa! Už mi nebude -náct!” (a nekecejte, že vy jste to, holky, nedělaly!! :D Ježiši, doufám, že aspoň jedna z vás jo!)
No hele, víte jak to je. Pro dvacetileté jsem už strašně stará a pro padesátileté jsem mladá šťavnatá kočička, haha. A já se cítím jak? Někdy na dvacet, někdy na pětatřicet a někdy na sto! Teď jsem měla rozepsanou větu, že někdy mám tolik energie, že nevím, co s ní, ale vteřinu na to mi došlo, jaká to je strašná blbost (hele fakt mě to nahlas rozesmálo, když jsem si vzpomněla na odpoledne, kdy jsem se rozhlídla kolem a Mikuláš kácel právě u televize kytku, Emilka ječela “Kiki neeee! (Mikulášovi říká Kiki)” a já čuměla do hrnku kafe, abych nabrala sílu a šla zachránit ten fíkus!) Takže ne – nemám nadbytek energie, můžu napsat, že někdy mám dost energie (jen dost, ale ne víc než dost), ale ve chvíli, kdy to pošlu do celodenního běhání kolem dětí, večer jsem trochu jako vymačkanej citron, kterýho se manžel ptá, proč je tak kyselej. No – nejsem kyselá vždycky, ale když se zadaří a děti mě dostanou do kaput stavu, tak kyselá fakt jsem. V tom momentě si říkám, že ten věk kolem dvaceti bych uvítala, protože bych v devět večer určitě neusínala u televize a ráno bych si nepřála umřít, protože mě děti nenechají vyspat.
Jak vidíte, pořád se ale snažím být fresh
Nicméně, jsem ráda, že už mi není těch dvacet. Ve dvaceti s vámi zamete každej druhej kluk, brečíte kamarádce, že už nikdy nepotkáte nikoho takovýho, pracovně zatím pořádně nevíte, co budete dělat a když jo, o moc peněz si stejně v práci říct nemůžete, protože zkušenosti nula, tím pádem bankovní účet asi všichni víme, jak vypadá. I když si to ve finále zasloužíme, v práci si stejně neumíme říct o zvýšení platu a tak nějak si necháme spoustu věcí líbit. S věkem přichází spousta věcí, co náš život zlepšuje. Aspoň já to tak cítím. Díky zkušenostem už víme, co chceme a co fakt nechceme, co si necháme líbit a co nenecháme, už nám není úplně šumák jestli nám dají tolik peněz a nebo o polovinu méně. Známe svoji cenu a nebojíme se ozvat.
Víte ale, co spojeného s věkem strašně nemám ráda? Když má někdo narozeniny a pronáší takový ty věty, že je nad hrobem, stará a nebo, že už se ten věk radši neříká (no uznejte, že třeba takových pětadvacet zní fakt šíleně!). Nejčastěji to paradoxně pronášejí lidi pod 30 a je to fakt trochu trapas. Myslím ale, že to je prostě trapný říct to i v šestatřiceti, protože vždycky se najde někdo starší než jste vy, komu to přijde úsměvný.
Jo ale abyste to nebrali tak, že si o všech myslím, že jsou idioti a já jsem chytrá, jak rádio, přiznám úplně upřímně, že jsem byla taky kolem dvaceti relativně “vtipná”. Tuším, že když mi bylo právě těch dvacet a moje sestřenice slavila osmnáctiny, vyrobila jsem jí malou rakev – jako, že už mě dohání a taky už je “stará”. Nicméně, nelitujte ji – ona se taky uměla vytasit s pěkným dárkem. K těm dvacetinám jsem od ní dostala hovno v krabičce (prosim vás-ne její, ale tehdy byly IN takový ty obchody s ptákovinama – takže umělý) Teď jsme dospělý (aspoň se tak občas cítíme), ale ona posledních čtrnáct dní stejně dělá fóry, protože je těhotná a přenáší!! Řikám si, jestli nebude těhotná ještě třeba další rok nebo dva. Zatím to tak teda vypadá. Před týdnem jsem si dělala srandu, jestli plánuje rodit na moje narozky a ona na to, jestli jsem se nezbláznila, že tak dlouho rozhodně přenášet nebude! No… Týnuš, dneska mám narozky, tak co bude? 
PS: Dneska má narozeniny i můj o dva roky mladší brácha! Takže všechno nejlepší, brácha! Když jsem byla malá, říkala jsem, že je to můj dárek, když se mamce narodil na moje narozeniny. Docela by mě teda zajímalo, jestli si můžu nárokovat i dítě mojí sestřenice.
