Nedávno se mě někdo ptal, jestli vůbec někam chodím. Jo! Chodím! Jen se u toho pokaždé nefotím! ;-) Nebo spíš podle nálady. Někdy se vyfotím s dětmi, někdy s kamarádkou, ale přiznám se, že mám na to teď čím dál menší chuť, no a pokud zrovna není co říct, prostě fotku nedávám. Někdy mám ale pocit, že pokud vše, co děláte, nedáte na Facebook nebo Instagram, tak vlastně nic neděláte a nikam nechodíte. No a focení dětí je kapitola sama o sobě. Děti na sociální sítě dávám, ale myslím, že snad v rozumné míře. Tohle je téma, ke kterému každý rodič přistupuje jinak a smyslem mého dnešního článku určitě není to, abych několo lynčovala. ;-) Každého věc. Jen mě některé věci zarážejí a chtěla jsem se o ně s vámi podělit.
U některých lidí ani nevíte, že dítě mají, u jiných vidíte každý den přesně zdokumentovaný celodenní harmonogram včetně papání a kakání. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela.. Projíždím instagram a někdy mám pocit, že lidé dokumentují u svých dětí úplně vše. Od lichotivých příhod po ty méně lichotivé.
Kam instagramová doba vlastně došla? Já chápu, že někdo se chce pochlubit, někdo to dělá, protože má blog a snaží se nahnat followery milionem instastories a nových příspěvků. Je to pár dní, co jsem viděla instastory, kde rodič dítě jednou rukou lechtá a druhou jej natáčí. Fakt? Jako fakt? To mi přijde docela šílený. Představa, že u téhle zábavy to dítě místo do rozesmátého obličeje rodiče kouká do mobilu, který mu tam ten rodič při natáčení nastavuje…
Možná to vnímám nějak intenzivně a přehnaně, ale přijde mi, že čím dál častěji vidím příspěvky typu máma vyfocená s dítětem, kdy dítěti není evidentně dobře nebo má dokonce uplakané oči a k tomu jsou popisky typu: „Bojujeme s horečkami“, „Jsme nemocní“ nebo „Dnes nám není dobře“.
Vám nepřijde strašná ta představa, že byste si fotili dítě, když je mu zle nebo je v nemocnici na kapačce nebo pláče? Já si to vůbec nedokážu představit. Ano, posílala jsem foto z nemocnice svým rodičům, když už to vypadalo, že půjdeme konečně domů. Emi už byla ale v dobré náladě a společně jsme se smály z nemocniční postele do mobilu. Ani ve snu bych to ale nedala na Facebook. Jsem ale vždycky v naprostém úžasu, když někde vidím fotky, kde si rodič fotí svého potomka ve chvílích absolutní bezmoci nebo hysterie, kdy by měl své dítě objímat A NE PŘECE FOTIT NEBO NATÁČET?!? Nebo proč dávají lidi fotky z ambulancí? „Je nám špatně, čekáme na pana doktora..“ Aby se dočkali komentů: „Co se stalo? Jste v pořádku?“ „Pane bože“ atd. Nemluvě o tom, že děsí své blízké..
Vlastně se poslední dobou hodně zamýšlím nad tím, co jsou lidi schopní dát na instagram obecně. Jen jsem vám zkrátka chtěla říct, že nikdy nebudu blogerkou, která bude točit na insta děti ve všech situacích od rána do večera nebo když budou nemocné, smutné, uplakané nebo naštvané a nebo úplně jednoduše – když nebudou chtít. No a co se týče témat mimo děti – nebudu si dělat instastories o každé blbině, i když mi to dost lidí doporučuje, abych si zvedla počet followers. Myslím ale, že jsem stará na to, natáčet, jak jsem rozsypala Granko a jak jsem ten den nešikovná (ano, takovou story jsem fakt na insta viděla a do teď to nemůžu vytěsnit z hlavy), nebudu se fotit v kožichu v lese s bublifukem, protože si prostě nedokážu představit, že na sebe vezmu hogofogo kožich a budu předstírat, že takhle běžně chodím na procházky. Plus, abych si ještě myslela, že mi to někdo sežere i s navijákem. Chápu, že se tohle moje chování dnes úplně v insta světě nenosí, ale co. Nikdy jsem úplně módním trendům nepodléhala. ;-)
A co vy? Dáváte děti na sociální sítě? A jak moc? ;-)
