Děti jsou osobnost, nechte je růst jak dříví v lese

Občas mám pocit, že ten titulek, co jsem použila, se stal poslední dobou trendem. Dejte dítěti volnost a ono vám ukáže svou osobnost nebo.. ?

„Je to osobnost“ „Projevuje svoji povahu“ „Nechávám ho, aby se projevil/projevila“ No, tak nějak mi tyhle věty lezou strašně na nervy a to hlavně proto, že z 90% nevidím děti, které projevují svoji osobnost, ale děti, které většinou omezují jiné děti nebo se zkrátka a dobře neumí chovat. A nenaučí se to, pokud nebudou mít hranice. Hranice, které jim stanoví rodiče.

Teď to trochu znělo, jako bych je všechny chtěla pozavírat do klece a naložit je ježibabě na lopatu, ale v kolika děti začínají zkoušet naši trpělivost, co všechno my rodiče vydržíme? Já myslím, že docela brzy. Pominu li období vzdoru, kdy s tím nikdo z nás moc nenadělá, protože to prostě neovlivníme. Ten zbytek ale ovlivnit můžeme a často to neděláme, protože chceme dítěti vyhovět, aby nebyl řev, abychom byli za kamarády, aby se na nás kolemjdoucí špatně nedívali, abychom vyhověli prarodičům, abychom měli klid nebo prostě jen z pohodlnosti. Nedávno mě dostala věta jedné maminky: „Teď se na tebe máma ale strašně moc zlobí!“ a přitom to řekla skoro s úsměvem a tónem, který by spíš ukazoval na nákup zmrzky za odměnu. Spíš mě překvapilo, že nepoužila výraz „zlobínkuje“.

Zrovna včera jsem seděla s kamarádkou, když jsem se přistihla při tom, jak jí otevřeně říkám, že dost cizích dětí nedávám, protože nesnáším vychovávat cizí děti. Samozřejmě vím, že cizí děti vychovávat nemusím, ale….. Musím. Jsou to situace, kdy nechci, aby někdo vytrhával hračky Emi z rukou a ona se kvůli tomu naučila, že to je normální, když jí někdo něco pořád bere. Vadí mi, když musím cizímu dítěti vysvětlovat, že nebude záměrně ničit mému dítěti hračky, že není ok cpát se za Mikym do vajíčka nebo, že ten písek z pískoviště mi prostě nemá sypat do kabelky. Možná si teď říkáte, co jsem to za přecitlivělou krávu – vždyť jsou to děti.. Manžel mi říkal ať to nepíšu, že přijdu o čtenářky, ale fakt jsem já ta, kdo by měl tyhle situace řešit?

Mám tam svoje dítě, svoji zodpovědnost a když ten jiný ročič, co tam má své dítě, mu neřekne vůbec nic, ala ten písek v !!MOJÍ!! kabelce, jsem prostě v té situaci, ve které nechci být – a to té, že musím zasáhnout a říct co nejmilejším tónem (aby mě ten rodič ve finále ještě neobvinil z toho, že ze mě bude mít jeho potomek trauma) „Ne, miláčku tohle se nedělá, tohle nedělej, sypej si píseček tady vedle.“ ..a nervózně se dívat, kdy už konečně ten jeho rodič zasáhne, aby mu to vysvětlil sám. Mně už není dvacet a není mi dvacetpět, ale o deset let víc. Když se mi něco nelíbí, řeknu to, když si vedle mě ve vlaku sedne smradlavej bezdomovec, nestydím se za to, že vedle něj odmítám trpět, zvednu se a odejdu. No a jakmile se cokoliv týká mých dětí…. Však víte  ;-) Tady bych se nebála říct, že jsme určitě všichni za jedno.

Často mám pocit, že děti můžou úplně všechno. Hodně jste mi reagovali na to, jak na nás byla nepříjemná obsluha v restauraci, jen proto, že jsem přišla s dětmi. Byly tam i dva komenty z pozice lidí, kteří tohle zaměstnání dělají a zmiňovali, že často rodiče dovolí svým dětem úplně vše. Nechají je běhat po restauraci, plést se obsluze pod nohy, lézt k jiným hostům ke stolu.. Mimochodem, díky zrovna za tyhle vaše komenty! Trošku mě nakoply tohle téma napsat ;-)

Vzpomněla jsem si na historku, co mi nedávno vyprávěla kamarádka. Byla na kafi s kámoškou, kterou dlouho neviděla. Obě tam měly děti. Během toho, co seděly u stolu, se chlapeček její kámošky vetřel k vedlejšímu stolu. „Čekala jsem, že si ho hned vezme, ale představ si, že nic!!!“ vyprávěla mi s očima na vrch hlavy. Přiznám se, že i  já bych Emilku s milionem omluv brala od toho stolu zpátky k mému stolu. Kamarádka ale pokračovala: „Ještě jí to přišlo moc roztomilé a začala „Ale ale aleee, kam ty ses to ale posadiiiil! To je jiná maminkaaaa.“ Ta jiná maminka měla u stolu své dvě děti. Moc nevěděla, jak na cizí dítě reagovat. Odkopnout ho od stolu by byl asi dost brutál. Bylo ale vidět, že příjemné jí to není. Zvlášť, když si to cizí dítě hrálo s klíčemi jejího auta. Nicméně byla tak slušná, že ani nepípla a to cizí dítko tam nechala.

Já se vždy snažím, aby si děti se mnou všechen čas užily, ale neomezovaly ostatní.

Jak se na to díváte vy?