Tohle téma u nás bylo aktuální před Vánoci. Zvládnu ho ale napsat až teď, protože těch emocí u nás bylo od listopadu do ledna až až. Vlastně jsem ho neměla v plánu psát až do doby než Emilce ty výsledky natočeného EEG doktorka zhodnotila, že jsou v pořádku a poprosila mě o tip pro ostatní rodiče, jak to vyšetření zvládnout.
Pokud nás čtete pravidelně, víte, že jsem byla s Emi kvůli vysokým horečkám v nemocnici. Po propuštění z nemocnice nám doporučili návštěvu u lékaře, kde Emi natočí EEG, aby vyloučili epilepsii. Věřila jsem, že epileptik není, ale přeci jen jsem se bála, co kdyby nám náhodou někdo řekl, že je. Stačí, že se ze mě po té nemocnici stala tak trochu úzkostlivá matka, která jí při sebemenší špatné náladě sahá na čelo, jestli náhodou nemá horečku. (naštěstí to bývá většinou jen špatná náladička :D)
Teď už ale k samotnému vyšetření. Termín EEG jsem slyšela prvně. Stručně řečeno – epilepsii lékaři odhalí díky záznamu elektrické aktivity mozku, kterou přístroj naměří. Dítě musí být v naprostém klidu dvacet minut (což zní jako dost velké scifi. Co říkáte?) Vůbec jsem nevěděla, co nás čeká a tak jsem hledala na internetu. Když už jsme byli v autě na cestě tam, věděla jsem předem, že Emilce na hlavu nasadí čepici s dírami a hadičkami a do těch dírek se bude stříkačkou vstříkávat gel, aby k hlavě přilnuly elektrody. V duchu jsem se úplně děsila, jak to bude probíhat. Bála jsem se scény, bála jsem se pláče, bála jsem se, že to nenaměří a nebudeme vědět nic.
V autě jsem tedy na to začala Emi připravovat a básnila jí o tom, že si jedeme vyzkoušet jednu úžasnou čepici a jak to bude super, protože ta čepice je fakt parádní. Emilka vypadala natěšeně a modlila jsem se ať jí to vydrží i ve chvíli, kdy uvidí tu čepici. Na místě už byla sympatická sestřička, která nám řekla, že potřebují natočit dvacet minut mozkové aktivity, že Emi pustí na Youtubeu pohádky, mám si ji vzít na klín, aby jí tu čepici nasadila, nastříkala jí do těch dírek, jimiž byla čepice prošpikovaná, všude gel a mohli jsme začít snímat. A protože děti vycítí, když se jejich rodiče bojí (a já se bála, přestože jsem věděla, že tento zákrok nebolí) nadšeně jsem začala jásat, když sestřička tu šílenou věc s milionem hadiček vytáhla.
..no a k mému překvapení, Emilka je zlato a chytla se. S nadšením si ji nechala nasadit, posadila jsem si ji na klín k sobě zády a pak došlo na gel. Ten jí ze začátku nevadil, ale ke konci se začala trochu ošívat, protože se dostane až na hlavu a vlasy, takže jsou dost umatlané a mokré. A pak se pustil Youtube a my se podívaly na Mašinku Tomáše – toho v tu dobu milovala. Do toho jsem jí ještě něco povídala, aby zůstala v klidu a nehybně seděla o mě opřená. Když jsme byly na šestnácté minutě, Emi zjistila, že potřebuje nutně čůrat. Za minutu už to bylo akutní… Naštěstí sestřička nebyla žádná megera a řekla, že Emi seděla celou dobu hezky a 17 minut bude tedy bohatě stačit. Výsledky na začátku ledna (za 14 dní!!!) a máme si přijít osobně, abychom je probrali s doktorkou..
To mě trochu vyděsilo. To nám snad nemůžou zavolat, že je vše ok? K doktorovi se jezdí vždycky, když vám mají říct špatné zprávy. Musím říct, že těch čtrnáct dní bylo nic moc. Na začátku ledna jsme jeli pro výsledky. Manžel měl vozit v parku opět Mikyho, ale zavolali ho do práce a hele. Park nebude. Tak jo, no! Prostě to dám s oběma dětma (a v duchu jsem se modlila ať to je bez scény a bez pláče od jednoho nebo druhého dítěte nebo i bez mého pláče!). V první vteřině mě doktorka zpucovala, proč s sebou nemám očkovací průkaz dítěte.. Mě prostě nenapadlo si ho vzít. Nepříjemným lidem se snažím brát vítr z plachet tím, že jsem extrémně milá :)))) A trochu jsem se bála, že přesně taková doktorka bude, ale byla nakonec moc fajn.
Řekla nám, že je vše v pořádku, popovídala si s Emi, byla trochu v šoku, jak jsou obě děti hodné a nakonec jsme docela pokecaly. Poprosila mě o tip, kde mají nechat vnučce nastřelit náušnice (psala jsem o tom v článku Náušnice: píchnout nebo nastřelit?), pak Emilka na požádání uklidila a vrátila všechny hračky (protože ostatní děti by byly smutné, kdybychom si je vzali domů. To vždycky říkám a zabírá to pokaždé), Miky se na doktorku celou dobu smál a pak mě úplně po půlhodině sezení dostala. Emi zatím zas až tolik tehdy nemluvila, já měla pocit, že se jí třeba tolik nevěnuju, jak bych měla, že to je moje vina (my matky vždycky přece začínáme u sebe, že?). Čekala jsem třeba, že mi naznačí, že nemluví kvůli mně, že dělám něco špatně nebo bych se jí měla víc věnovat a tak, ale musím říct, že mě úplně dojala.
„Víte, ještě se mi tady nestalo, aby sem přišel jeden rodič se dvěma dětmi. Většinou jsou tady dva na jedno dítě a je problém jej ukočírovat. Děti jsou z velké části odrazem svých rodičů a z vás jde cítit taková pohoda, ony ji z vás cítí taky… Chci vám říct, že to děláte dobře. Jde vidět, že se dětem věnujete.“ Řekla to tak věcně, tak stroze a tak upřímně. Necítila jsem z toho to, když se vám snaží jen někdo vlichotit. Až mi málem mi ukápla slza. Možná jsem tam stála i trochu s pusou dokořán. V té době jsem měla opravdu pocit, že jsem někde něco musela zanedbat.. Je krásné, když vás slova cizího člověka takhle pohladí.. Potěšil vás někdo takhle někdy?
„Tak, a teď mi řekněte ten fígl s tou čepicí, abych ho mohla poslat dál ostatním rodičům..“ dodala (asi aby mě probrala) . A tak jsem jí popsala to, co právě teď vám…
Až vám kvůli jakémukoliv vyšetření s vašimi dětmi nebude do smíchu, buďte silní, potlačte všechny své strachy a věřte, že vás vaše děti překvapí, jak jsou statečné a dokáží vše…
