Tak prosím vás. To, že se ženským kvůli těhotenství často zvětšuje noha, není nic nového a šokujícího. Moje kamarádky mají nyní i o dvě čísla větší nohy, protože se jim prostě rozplácly a konec. Možná k takovým nešťastnicím taky patříte. Já mívala vždy velikost 38, jen výjimečně 39. Po Emi už bývalo 39 častěji, ale stále převládala 38. Po druhém těhotenství se do 38 nenarvu vůbec a mám 39.
Psala jsem už o tom, že chodím na laser s patama (v článku Bolesti nohou v těhotenství a po něm: Proč to nepodceňovat), protože se ta dlouhodobá zátěž, kdy moje tělo nebylo zvyklý mít těch pár kilo navíc, na nohách dost podepsala. Paty už mě tedy bolí jen občas – ale ne, že by ten laser byl kdoví jaký zázrak. Dalších pět rehabilitací (už třetí kolo!!!) mám v březnu. Díky bohu, že to je zdarma, jinak bych v tom byla už jistě za bambilion! Ale k těm klenbám už sakra! Já se vždycky rozkecám a pak se k tomu nemůžu dostat. Chtěla jsem říct, že mi ortoped řekl, že si mám jít nechat změřit nohy na vložky do bot na míru, že mi to na spadlou klenbu pomůže.
Mám známou a ta mě tedy trochu vyděsila, když mi řekla, že takový vložky do bot na míru můžou vyjít i na tři litry! Jako tři tisíce za to, že to sešmajdám v botě a ani to nebude vidět jako třeba kabelka?!? Nicméně doktor mě potěšil. “Necháte si to změřit o patro níž a doplatek je asi čtyři stovky. Jinak to hradí pojišťovna. Máte nárok na dvoje vložky ročně.” Aspoň tak :)
Přijdu tam, mám se projít po pásu, aby mi změřili přesně podle mojí váhy zatížení a podle toho, aby mi vytvarovali ty vložky. “Tak za tři týdny!” No…. Tři týdny byly někde mezi vánočními svátky. Výdej jen ve středu v nějakým dvouhodinovým časovým okně… No a vzhledem k tomu, jak strašně zapomínám, na vložky jsem si vzpomněla v lednu dva dny před středou (myslim, že se tomu říká pondělí). V tu středu jsem na ně ale zapomnaěla – pochopitelně. Takže jo. Příští týden už na to musím myslet. Střih – dva týdny po! “Sakra! Ty vložky do bot! Jedu tam! Muž je zrovna doma a zrovna v tom časovým okně! Nemusím s sebou balit děti!” Přijíždím do areálu. Na dveřích cedulka: Od toho a toho datumu do toho a toho máme výjimečně zavřeno! Sakra! No nic, tak příští týden.
….jsem zapomněla…. ZASE!!!
A hele! Je tu únor! Budou ty vložky ještě vůbec mít? Volám do střediska. “Prosím vás, mám si vyzvedávat vložky do bot. Kdy je možné si je vyzvednout kromě toho dvouhodinového časového okna ve středu?” “Jen v tom dvouhodinovém časovém okně,” zněla odpověď. No nic! Píšu si to do diáře, dávám si upozornění na mobil!!! Dvě! Je středa! Jo! A já vím, že si tam musím vyzvednout ty vložky do bot. Přede mnou tři lidi, jde to rychle. Za 15min je mám. Platím 4 kila. “Sakra, nejsou nějaký vysoký?”
Doma je dávám do bot, co nosím nejčastěji – nevejdou se tam! Dávám je do bot, co nosím méně často! Nevejdou se tam! Zkouším je dát do UGGYn! A víte co? Nevejdou se tam! Natož, aby se mi tam vešly ještě nohy! Sakra ty vložky se nevejdou do žádných bot! Na kontrole u doktora: “Pomohly Vám ty vložky do bot?” “Nevešly se mi do žádných bot.” “Musíte si koupit nové boty, do kterých se vejdou.” “Mohla bych vědět, jak takové boty vypadají?” “No nic, objednám Vás znovu na laser?” usměje se na mě doktor…. protože v tomhle vesmíru ani deseti jiných vesmírech takové boty prostě neexistují a on to musí vědět! A já navíc chci žít pořád ve světě, kde nosím hezký boty…..
Tak prosím vás, kdybyste náhodou plánovaly, dámy, vložky do bot na míru a byla by to ta vyšší částka. Jakože třeba ty tři litry, nezapomeňte, že si k tomu budete muset ještě koupit nějaký úplně divný boty pravděpodobně. A pravděpodobně budou asi taky možná trochu dražší… 
