Pláč a v horším případě řev, který nejde utišit. Noční můra každého rodiče. Dítě nejde uklidnit ničím a čím víc se snažíte, tím je to horší. Stopro ty scény znáte. V tom lepším případě z domova, v tom horším na návštěvě nebo na veřejnosti, kde vás veřejnost úplně odsoudí, co to jste za matku.
Necháte dítě vyřvat? Jste špatná matka! Snažíte se dítěti něco naslibovat, když přestane? Máte rozmazleného spratka a jste špatná matka. Snažíte se ho obejmout a zjistit, co se děje? I v tomto případě jste často odepsaná a jste špatná matka, protože proč by jinak to dítě bojkotovalo vše, co uděláte? Na rozladěné pohledy ostatních jsem se naučila kašlat a snažím se k tomu donutit i muže, kterej je vždycky orosenej až na zadku, když jdeme celá famílie do restaurace (i když naše děti jsou fakt v restauracích zlatý!!!) Řvoucí děti okolí prostě nezvládá a zvládat asi nebude. Pochopení mají pro sebe jen matky, které to zažily (a nikdo mi to nevyvrátí) :bye:
Někdy mám ale pocit, že jsem tak trochu nad tou naší malou potvůrkou aspoň trochu vyhrála. Tak jsem si říkala, že možná vám můj tip malinko pomůže zmírnit ten šílenej okamžik, kdy chcete být nejradši neviditelní.
Obecně mě moc nebaví přikazovat ve stylu „Teď uděláš to a tamto nebo…“ Emi se většinou kousne a nic s ní nezmůžu. Pořád bych se s ní takhle jen dohadovala, protože je to dubová palice jak po mně, tak po manželovi. Jenže každou chvíli u nás máme nějaké období. Období, kdy si nechce čistit zuby, období, kdy se nechce jít koupat, jít spát, sníst oběd a tak bych mohla pokračovat. Když je navíc období totálního vzdoru, přiznávám, že občas musím odejít, abych se uklidnila. Musím se vydýchat, napočítat ne do deseti, ale do dvaceti a pak to řešit.
1.) Připravte dítě na situaci
Všimla jsem si, že docela funguje, když na ni nevybafnu novou informaci a hned ji chci uskutečnit. Takže jsem začala říkat například. „Teď si ještě dokoukáš pohádku, ale jak skončí, televizi vypneme a půjdeme si vyčistit zuby.“ Ve chvíli, kdy začne po pohádce protestovat, informaci opakuju. „Emi, vždyť ale víš, že jsme si říkaly, že po pohádce jdeme na ty zuby.“ Jako by si tu informaci osvěžila, najednou kývne a prostě se zvedne a fakt jde. Takhle to dělám u věcí, u kterých si myslím, že by mohla být scéna.
2.) Odveďte pozornost jiným směrem a okecejte to
Zůstanu u těch zubů, když už jsem jimi začala. V případě, že by si je stejně nechtěla jít vyčistit, začnu paní zubařkou. „Pamatuješ, jak jsme byli u paní zubařky a jak jsi dělala jako dělá lev?“ (mimochodem moc se jí tam líbilo, takže to je moje eso v rukávu) Tak to bylo fajn, protože si ty zoubky čistíš. Když si je ale čistit nebudeš, budou tě bolet a nebudeš moct jíst sladkosti. Pojď, půjdeme si je zkontrolovat, jestli pořád umíš tak pěkně otevřít pusu a jestli jsou ty zoubky zdravý.
Tohle pohádkaření zabírá pokaždé. Na tu činnost, kterou nechce, namotejte příběh nebo to vysvětlete.
3.) Totální amok – pokud se vám nepodaří tomu předejít, nedá se nic dělat. U nás fungují různé věci a beru je podle situace. Buď funguje obejmutí a chování nebo prostě potřebuje prostor, aby se vykřičela. Když leží na zemi a kope nohama a svíjí se, vím, že s ní nic moc neudělám, protože při jakýmkoliv pokusu o zvednutí, by s sebou sekla ještě víc. Takže si sednu a čekám. Někdy rozpřáhnu ruce a ona pak vstane a cestou ke mně se částečně uklidní. Pak spolu sedíme a tulíme se a je to dobrý ;-)
Jaké uklidňovací tipy máte vy? ;-)
2 Komentáře