Asi většina maminek nejspíš aspoň jednou slyšela o tom, že existuje možnost zaplatit si „svého“ porodníka. Asi se to bude víc týkat Prahy a jiných větších měst, každopádně pokud se o to člověk zajímá, určitě se nějakým způsobem o tom někdy někde dozví. Kolik se za to platí, je různé. Výše částky se bude pravděpodobně lišit v závislosti na městu, porodnici, lékaři, rozsahu péče apod..
Je to trochu smutný. Žijeme přece s vědomím, že všechny dostáváme stejnou, maximální péči. A pak se dozvíte, že za určitý peníz, můžete mít někde i něco navíc, něco lepšího. Maminky, které si za porod zaplatily ale nesoudím. Kdo ví, co bych dělala já, kdybych jako čtyřicetiletá prvorodička nebyla v péči úžasné paní doktorky, u které jsem věděla, že jsem v těch nejlepších rukách, a které jsem maximálně důvěřovala. Všechny nastávající maminky ale třeba na doktory nemají takové štěstí, a když se pak dozví, že existuje jistá možnost, jak si o něco lepší péči zaplatit, byť se o tom nahlas nemluví, dá jim to určitý pocit jistoty, klidu a bezpečí a mají na to peníze, dokážu to pochopit. Všechny přece chceme a bojíme se, aby se vše podařilo, nenastaly komplikace u dítěte ani u nás samotných a abychom porodily zdravé miminko. Ten strach je obrovský. Pro nezasvěcené je třeba ještě podotknout, že lékař si o jakoukoliv částku říct nesmí a o jejím přijetí ani nemluvě.
Můžete si přečíst pohledy některých maminek, které si porodníka zaplatily, jak to vidí ony samy. Úmyslně neuvádím jména ani porodnici, kde rodily. Podstatné jsou jejich zkušenosti:
Maminka 1: „O možnosti placení doktorům za porod jsem se dozvěděla od dvou kamarádek a obě si to hodně vychvalovaly, takže jsem měla hned jasno, že to chci taky. Důvodem byl asi dobrý pocit z toho, že se o člověka opravdu někdo postará, kdyby byl nějaký problém, že díky těm penězům nejsem jen jedna z desítek dalších maminek, co v té porodnici momentálně leží, že mám prostě určitou přednost. A musím říct, že to tak taky bylo. Už při kontrolách v porodnici, ještě před porodem, jsem nemusela čekat hodiny na chodbě jako ostatní, ale šla jsem vždy přednostně na řadu. Protože se miminko neotočilo a koncem pánevním mi lékař rodit nedoporučil, domluvili jsme se na císařském řezu, což znamenalo, že jsem do porodnice nastoupila v domluvený termín a můj lékař se o mě od začátku staral. Navštěvoval mě na pokoji, vše mi vysvětlil, probral se mnou i to, jak bude probíhat šití a co udělá, abych po porodu měla jen malinkou jizvu. Zodpověděl mi ochotně všechny otázky, které jsem jako vyplašená budoucí matka měla. Neříkám, že bez peněz by to takto nebylo, a ostatní maminky možná dostaly v tomto ohledu stejnou péči, ale pár věcí vím, že bych bez zaplacení nedostala. Jedna z nich je nadstandardní pokoj po porodu. V porodnici po těchto pokojích byla obrovská poptávka, byly na ně pořadníky a můj lékař byl schopen mi jeden takový pokoj, kde jsem měla naprosté soukromí a kam za mnou mohly chodit návštěvy bez omezení a můj partner tam mohl i přespávat, zařídil. Za to jsem byla obrovsky vděčná. Další věci byla poporodní péče. Pár dní po porodu se mi na jizvě udělala bulka, která mě poměrně dost vyděsila. Přestože byla neděle, zavolala jsem svému lékaři a ten mě do hodiny přijal a vyšetřil. Nebyl to žádný problém, jen moje zbytečná panika, ale bylo fajn, že jsem ve velmi krátkém čase dostala ujištění, že o nic nejde a nemusela se hodiny či dny nervovat, než bych se dostala na standardní kontrolu v ordinačních hodinách. Svůj porod jsem samozřejmě taky řešila s kamarádkami a všechny, které absolvovaly císaře, si stěžovaly na velké bolesti, dlouhé hojeni, ošklivé jizvy, záněty nebo srůsty a já měla úplně opačnou zkušenost. Do dvou dnů bylo téměř po bolesti, jizva byla zahojena velmi rychle a téměř není vidět. A kromě té bulky, která během pár dnů zmizela, jsem neměla jediný problém. Toto taky může být náhoda, ale možná si lékař dal jen víc záležet.“
Maminka 2: „Doktora bych si zaplatila i příště, nelituji ani koruny. Byl ochotný čtyřiadvacet hodin denně a to před porodem i po, měla jsem jednolůžkový pokoj, i když byl pro ostatní s pořadníkem a měla jsem prazvláštní pocit jistoty, i když to byl vlastně cizí chlap. ;-) Nemůžu porovnávat, jaké by to bylo bez porodníka, nezažila jsem to, ale tohle jsou důvody, proč bych do toho šla zas.“
Maminka 3: „Když jsem čekala své první dítě, nic extra jsem si nezařizovala. Možná asi i trochu proto, že jsem nevěděla, co přesně mě čeká a říkala jsem si, že ho za mě stejně nikdo jiný neporodí a že těch pět dnů strávených v porodnici uteče jak voda. Byla jsem šťastná, když se mi podařilo, se registrovat do jedné z pražských porodnic, kde přijímají pouze omezený počet rodiček na každý den. Nakonec jsem musela podstoupit neplánovaný císařský řez. S miminkem naštěstí všechno dobře dopadlo, ale pak to peklo teprve začalo. Když máte břicho rozříznuté vejpůl, tak se bez pomoci v některých věcech prostě neobejdete. A v tom byl asi největší problém. Naprostá neochota personálu, který se mnou jednal jen jak s dalším kusem na jatkách a když už jsem požádala o pomoc, bylo mi řečeno, že pomoct si musím sama. Když k tomu přičtu celkové vybavení oddělení šestinedělí jak za krále „klacka“, kde jsem vyfasovala metr vysokou postel, na kterou jsem musela lézt ze židle, protože se nohama nedalo dosáhnout dolů, sociální zařízení na chodbě kilometr daleko, absence tak banální věci jako je třeba madlo na wc, bez jehož přítomnosti bylo dosednutí na záchod procesem na několik minut a to jsem několikrát urvala kliku ze dveří, protože se prostě nebylo čeho jiného chytit. Že na pokoji nebylo jediné křeslo, kam by se dalo aspoň trochu pohodlně sednout a nakojit dítě, to také nikomu divné nepřišlo. Kojila jsem na židli u jídelního stolu, dítě položené na vikslajvantovém ubrusu. Mňam. Když to shrnu, čtyři dny z pěti jsem brečela zoufalstvím a to nejsem žádná padavka. A po propuštění domů se přidaly další komplikace s jizvou, která se mi i přes důkladnou hygienu zanítila a začala hnisat. Když jsem volala do porodnice, že bych to potřebovala ošetřit, odmítli mě s tím, že si to mám už řešit sama u svého gynekologa. Ten mě naštěstí laskavě přijal, i když byl naprosto šokován tím, že zpackané šití by si měl po sobě každý opravit sám, že přece jen každý doktor by měl mít nějakou svou osobní čest. No nic, nakonec i tohle po pár týdnech dobře dopadlo, pane doktore, díky. Takže když jsem čekala druhé dítě, řekla jsem si, že už ne všechno budu nechávat náhodě. Bylo předem jasné, že mě opět čeká císařský řez. A byla tedy i trochu náhoda, že se mi přes známou povedlo domluvit zákrok v jedné z oblastních porodnic. Zákroku se ujal sám primář, a to samozřejmě za jistou úplatu, ale částka byla naprosto diametrálně odlišná od „pražských cen“ a pro mě v pohodě únosná. A nakonec i samotný pocit, že do mě nebude řezat nějaké kopyto, ale člověk, který ví, že si má dát trochu záležet, mi dával jistý klid. Když k tomu přičtu, že porodnice byla celá nová a naprosto dokonale vybavená, že bylo k ruce úplně vše, co v danou chvíli a stavu potřebujete, cítila jsem se tam opravdu dobře. A co bylo úplně nejlepší – ochota všech sester, které braly jako automatické, že jsou tam pro vás od toho, aby vám byly nápomocné, kdykoliv potřebujete, to bylo neskutečně milé a po předchozí zkušenosti jsem si toho opravdu vážila. Samozřejmě, že rozdíl je asi i v tom, že v menší porodnici je větší klid, než ve fabrice na rození dětí. Ale všude je to hlavně o lidech. Možná jsem jen měla u prvního porodu smůlu, že se u mě sešli zrovna ti méně šikovní a ochotní. Nicméně i když je to docela smutné, že pokud chcete, aby o vás bylo dobře postaráno, což bych vnímala jako standard bez rozdílu všude, musíte si za to prostě zaplatit. Ale mně ta investice za to stála a příště bych se tak rozhodla určitě znovu. Přece jen je narození dítěte zážitek, na který je lepší mít dobré vzpomínky.“ ;-)
Jedna z maminek se svěřila i s tím, jak se o takové možnosti vůbec dozvěděla:
„Od známého jsem dostala doporučení na porodníka, kterého jsem kontaktovala a domluvila si návštěvu v porodnici, kde jsem byla zapsána k porodu. Rovnou jsem mu řekla, že jsem slyšela, že se dají s doktory dohodnout nadstandardní služby za poplatek, který nehradí pojišťovna a že pokud něco takového poskytuje, že bych o to měla zájem. Aby se taková věc zlegalizovala, někteří lékaři pro tento účel používají smlouvu o poskytnutí dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění, což byl i můj případ. Nedávala jsem tedy někomu pokoutné peníze jako úplatek za nadstandardní péči, ale normálně jsme pro tento účel měli uzavřenou smlouvu a tím se z toho stal legální příjem pro zdanění. Těch peněz rozhodně nelituji a klidně bych je dala znovu. Jediná věc, ke které jsem po letech dospěla je, aby vše proběhlo bez komplikací, lékaři více doporučují císařský řez a někdy zbytečně tlačí na maminky a vyvolávají v nich strach z přirozeného porodu. Tomu bych se, pokud budu mít to štěstí a budu mít ještě druhé dítě, ráda vyhnula. Upřednostňovala bych přirozený porod a jednu z cest, kterou tam vnímám jako řešení je, zaplatit si dulu, která se pak při porodu věnuje jenom mně. Ta protekce v porodnici pak určitě není taková a nadstandard z toho nekouká, ale věřím, že to za ten zážitek stojí.“ :rose:
Máte taky podobnou zkušenost? Taky jste si zaplatily porodníka? A udělaly byste to znovu? Nebo jste o takové možnosti nikdy ani neuvažovaly? Zajímá nás váš názor! ;-)
