Pamatuju si, že když byl Olí ještě menší, jak se dal snadno ošálit. Když bylo potřeba odvrátit jeho pozornost jinam nebo ho „přinutit“ něco udělat, na něco jsem ho nalákala a zafungovalo to. Svým způsobem takové slibování. Tehdy to ale ještě nedokázal pochopit a vlastně ani na nic nečekal a ani nic nevyžadoval. Přirozeně. Já jsem se ale to, co jsem mu slíbila, snažila dodržet. Teda vždycky to nešlo, ale pokud to bylo jen trochu možný, tak jo. I když malý dítě význam slova „slib“ ještě nechápe. Každopádně to domlouvání s ním bylo o to jednodušší.
Teď mu jsou dva a půl a už je to jinak. Sliby, které mu dám, jsou pro mě svatý. Pro nás oba s manželem. Protože už je syn zase starší, umí si už o cokoliv říct, komunikuje a hlavně už je chápavější. Není to ale tak, že sliby dáváme jak na běžícím pásu. To zas ne. Většinou se mu snažíme vysvětlit, proč to či ono nejde. A jsme taky normální rodina, takže bez breku a vztekání se to u malýho občas neobejde. Ale třeba, když chce křupky před obědem, nedám mu je, ale řeknu mu, že po obědě si je dát může. Většinou sní tak tři a má stejně dost, protože je najedený. 
Ale co chci říct je, že to co slíbím, se snažím dodržet. I když si na to potom třeba už ani nevzpomene. To mu to ale připomenu já. Chci, aby věděl, že jsem nezapomněla a že o tom vím. Nejsem žádnej psycholog, ale můj rozum a srdce mámy mi říká, že je to tak správný. Myslím, že v tomhle se asi shodne většina maminek nebo rodičů vůbec. Nemám v plánu tady nějak filozofovat, to určitě ne, ale spíš mě zajímá, jak to vnímáte vy. Jestli to cítíte podobně? 
Není to jen o křupkách před obědem. Nemusí to být ani slib za něco. Že něco bude, když …! Ale třeba mě napadne výlet, který by se Oliverkovi mohl líbit. A aby se měl na co těšit, tak mu o něm vyprávím s tím, že tam brzo vyrazíme. A to pak ale vím, že opravdu musíme. Pravda je, že ale taky dost přemýšlím o tom, co slibuju. Aby to nebylo plácnutí jen tak, a pak se budu divit, co jsem to slíbila. :-D Jednou taková blbost, když jsem Olímu slíbila, že si teplý punčocháče vezmu taky, protože je venku velká zima. A ten náš malej puntičkář si přišel zkontrolovat, jestli je mám. No, musela jsem, i když punčocháče pod kalhoty fakt nesnáším. 
Mám ale za to, že sliby se plnit mají. Když je nebudeme plnit my s manželem, nemůžeme chtít od syna, aby je dodržoval jednou i on. To by pak taky nemusel mít žádný důvod dělat něco, když ví, že stejně nic nedodržíme. Chceme mu být zkrátka dobrým příkladem. 
Ale teď už mi povězte, jestli to slibování dětem taky tak cítíte nebo jak to vnímáte vy? 
