Půl roku se dvěma dětmi

Mikymu teď bude už půl roku a pokud nemá Emilka zrovna den “vstala jsem levou nožičkou a dám ti, matko, všechno sežrat od rána do večera”, tak musím říct, že to je s dětma fakt parádní. Náročný, ale parádní. Když se malej narodil a přivezli jsme ho domů, snažili jsme se ho začlenit do chodu domácnosti tak, aby Emi nežárlila a aby pochopila, že Mikuláš není žádná náhrada za ni, ale brácha, kterej ji bude mít rád a ona zase jeho.

PRVNÍ TŘI MĚSÍCE

První tři měsíce byly náročné psychicky, fyzicky, pro mě, ale i manžela. V kombinaci s kojením občas šílené. Emi jsem naštěstí vysvětlila, že se malej musí napapat a netulíme se. Takže mi kromě plen, vlhčených ubrousků a bepanthenu na přebalování začala nosit i kloboučky na kojení a když malej jen pípnul, rvala ze mě triko ať mu dám okamžitě najíst nebo mě táhla ke košíku ať ho hned pochovám. Skoro mě to až dojímalo.

Pak byly ale okamžiky, kdy prostě brečely obě děti, Emi si vynucovala pozornost a já si občas musela vybrat. Často jsem ale končila tak, že jsem chovala Mikuláše a na klíně měla i Emilku.. A přes to všechno, kdy jsem se snažila nedělat rozdíly a nezvýhodňovat jedno dítě před druhým, jsem pak stejně párkrát pod tíhou hormonů potichu brečela u její postýlky, když usnula, protože jsem prostě měla pocit, že si musí občas myslet, že na ni kašlu. Tohle na tom bylo asi nejhorší. Nevěnovat jí najednou všechen ten čas, který jsem pro ni až do narození Mikyho měla. Malej byl navíc dost plačtivý miminko. Slovo “prdíky” dostalo novej rozměr, protože to byl šílenej řev, kterej byl podle mě slyšet možná i do vedlejší vesnice. Trochu jsem se bála, že na nás už někdo ze sousedů zavolá sociálku… “Tohle prostě nemůžu dát!” říkala jsem si občas. Skončil třetí měsíc a jako když utne. Mikuláš vyměněnej. Od té doby s úsměvem vstává, směje se celej den a pobrečí si občas jen večer kvůli zubům.

Jak byl ale ty první tři měsíce plačtivej a zatím jsem nevěděla, jak to všechno Emi vstřebá, nikam jsem moc s oběma nevyjížděla. Měla jsem z toho fakt respekt! Představa, že jedno dítě začne řvát a druhé bude taky něco chtít…. A ještě k tomu na veřejnosti!!!! Do teď jsem vděčná manželovi, že ze začátku spěchal z práce hned domů, protože i ty večery než se zajely, byly docela maso. První jsem okoupala malýho, pak ho dala do houpacího lehátka a koupala Emilku. Když byl muž doma, koupal ji on. Když ale přišly večery jako, že jel na fotbal (naštěstí jen jednou týdně )….byla jsem zpocená až na zadku!!! No nic.. Co chci ale říct, je to, že se nám povedlo za toho půl roku následující.

TEĎ

Přes den mi Emi s malým pomáhá, už se spolu zabaví v teepee, na pěnových podložkách, hladí ho, když brečí, hlídá ho, když zapomenu něco na koupání, tak si sedne hned vedle něj s roztaženýma nohama, aby se náhodou neodkulil o pár centimetrů dál. Začala jsem je spolu i koupat ve vaně a je to hned jednodušší. Malej je na lehátku, Emi sedí vedle. Ve vaně plave naše Roboryba (tak jí říkáme – je to Dory, kterou, když zmáčknete, tak prostě vrtí ploutví a plave). Vykoupu Mikyho, dám na osušku a jí dopouštím vodu a přidávám pěnu. Uděláme si extra vousy, Emi pěnový prsa a když malýho natřu a obleču do spacího, vytahuju jí z vany a jdem blbnout na manželskou postel. Malej tam leží, směje se na nás, protože na něj dělá Emilka xichty a u toho ji oblíkám.

Pak dáme pohádky v televizi, večeři, uspím malýho (pokud je doma manžel, tak to dělá on) a jdu uspat Emilku. Někdy malej začne křičet, ale Emi se naučila, že když ho odejdu utišit, vždycky se vrátím a dočteme pohádku. Je dost empatická. Uznale pokývá hlavou a počká v peřinách. Aktuálně si čteme říkadla, básničky a písničky. Tu knížku dám každej večer celou… Za chvíli budu mít natrénováno na vyprodání O2 Areny… Ze stresujícího večerního rituálu se nám stal moc hezkej rituál. Když Miky před osmou ještě nespí a muž není doma, beru ho ke knížce do pokojíčku za Emi a je to docela fajn (o něco míň fajn to je, když mi Emilka konečně usíná, on se začne rozkřikovat a ona se probere. To pak přemýšlím, kde nechal muž lano, abych se pověsila na trám, kterej teda bohužel nebo spíš naštěstí doma nemáme)

NOCI

Naštěstí už se malej budí jen kolem půlnoci-to ještě většinou pracuju, takže dám mlíko, jdu spát a pak až mezi pátou, šestou a pak v osm nebo půl osmé. To vstává i Emilka. Dalo by se tedy říct, že jsem vyspaná královsky. (jsem skromná)

Tenhle článek píšu hlavně proto, abych uklidnila maminky, kterým se narodil druhý potomek a mají pocit, že to je nad jejich síly. Nejste v tom samy. Až s druhým dítětem mi došlo, že jsem se s prvním vlastně dost flákala. Najdete v sobě neomezené možnosti Ten stres, co je na začátku, opadne, zjistíte, že zvládnete krmit jedno dítě, druhému dodělávat oběd a u toho ještě samy obědvat. :D Že zvládnete nosit jedno dítě v jedné ruce a to starší v podpaží, když si to situace žádá (jo, ale jsem nadělaná, jak Bulhar) Přežijte první tři měsíce, než si vytvoříte režim (ten je u dvou dětí fakt nutnej haha) pak je všechno lepší. Ne méně náročné, ale děti už jsou na sebe zvyklé a když jim budete pořád říkat, jak je milujete a budete je zapojovat, aby mezi sebou už komunikovaly od úplného začátku, snad budete mít nakročeno k tomu, aby bylo vše fajn a vás neodváželi do Bohnic.

Tuhle jsme čekali celá famílie u zubařky. Já se vrátila z ordinace a manžel nadšeně vyprávěl, jak Emi běhala po chodbě v čekárně dokola, vždycky se zastavila u Mikuláše, zasmála se, on se mohl uchechtat a ona pokračovala dál. “Představ si! Poprvé jsem je pořádně viděl, jak si spolu hrajou a jak se spolu dokážou zabavit!” Musím říct, že tohle je na tom opravdu to nejkrásnější. Dívat se, jak si spolu už rozumí. Držím vám pěsti ať to jde se dvěma potomky jako po másle!