Dnes chodí „Čert, Mikuláš a Anděl“. ;-) Možná, až se setmí, se jim chystáte jít s dětmi naproti nebo je možná čekáte doma. U nás se letos ještě neukážou. S manželem jsme se domluvili, že by to pro Olího ještě nebylo. Sice už se s nimi loni potkal, ale bylo to náhodou a tehdy jako roční dítě nemohl ani pochopit, kdo to je nebo co to znamená. Ochotně se s nimi vyfotil a dostal i malý dárek. Letos z toho rozum taky nemá, ale už si dobře uvědomuje, kdo se mu líbí a kdo ne. A nechci ho zbytečně děsit, byť by to byl čert sebemilejší. :rose:
Prosinec miluju. Už od dětství jsem ho měla spojený s tím, že se pořád něco slaví a že jsem pořád dostávala nějaké dárky. I když to byly třeba maličkosti, ale ta radost z překvapení byla obrovská. :heart: Začalo to hned prvním prosincem, kdy jsem dostala adventní kalendář a každý den až do Štědrého dne jsem si otevřela vždy jedno okýnko s překvapením. Pokud se teda do mýho kalendáře nepustila ségra, které nikdy nic nevydrželo ani do druhého dne a potají se pak vždycky vrhla na moje zásoby. :rose: Třetího se u nás slavila „Barbora“, pátého chodil „Čert a Mikuláš“ a já mám ještě před vánočními svátky narozeniny. Pak konečně Vánoce. ;-) Pořád bylo na co se těšit. A chci, aby to všechno zažíval i syn. Až na ty narozeniny, které má v létě. :heart:
Tradice tedy pokračuje, držíme doma i Barboru. Když jsem Olímu řekla, že si musí dát za okno punčochu, přinesl si svoje punčochy a bůhví proč mojí podkolenku. :rose: Barbora přišla, ale pochopitelně v době, kdy se Olí koupal, takže ji neviděl, což mu vrtalo hlavou. ;-) Naštěstí díky překvapení, které pro něj v punčoše „nechala“, na ni zapomněl a už se neptal: „Kde je?„. Na chvíli! Pak řekl: „Máma, namalovat Bramburku.“ To jméno sice trochu pomotal, ale to neměnilo nic na tom, že jsem neměla ani šajnu, jak takovou Barboru namalovat. Teda vím, že by měla být celá v bílém, ale jak Barboru dostanu na papír, jsem netušila. A tak jsem vzala pastelku a začala se pokoušet o malování. Nejdřív jsem udělala hlavu, pak vlasy, byla blondýna ;-) a namalovala jsme ji dlouhé bílé šaty. Místo zeleného věnečku jsem ji nakreslila závoj až na zem, že ho ukážu synovi. Ten dřív, než jsem něco stačila říct, zakřičel: „Jééé, silnice! To není silnice, lásko moje, to je Barborky závoj,“ přesvědčovala jsem ho, aby se podíval znovu a lépe. Olí: „Ale vypadá jako silnice! A řekl to takovým tónem, jako kdyby mě utěšoval. :rose: No, takhle, van Gogh ze mě už asi nebude. :rose:
A teď ten Ježíšek…Už nějakou dobu připravujeme syna na to, že k nám přijde Ježíšek a přinese stromek se světýlky a dárky. Ještě loni jsme před ním mohli říkat všechno, letos už to vnímá, rozumí, mluví a všechno si pamatuje. Zeptal se mě: „Kdy přijde Ježíšek?“ Odpověděla jsem, že už brzo. „Asi zítra už!,“ na to Olí. Opakuju, že zítra ne, ale už hodně brzo. Moc mi k tomu nepomáhá, že už teď vidí nazdobené stromy na každém rohu. „Tady už Ježíšek asi byl,“ povídá mi. Hledám rychlou, přesvědčivou a hlavně bezbolestnou odpověď. „Nevím, zlato, možná.“ Olí: „Možná asi určitě,“ upřesňuje mojí odpověď. Následuje vyprávění o Ježíškovi a po něm sprška otázek, jako: „Kde Ježíšek bydlí? Jestli má auto a koleje?“Apod. Někdy se docela zapotím, abych uspokojila a nenabourala jeho dětskou představu. Jen jsem si oddechla, že zatím nedošlo na malování. Řeknu vám, takového Ježíška by svět ještě neviděl. :heart:
