Co jsme se přestěhovali, trávíme s Olím mnohem víc času v přírodě. Je to určitě i tím, že k ní máme teď blíž. 
Chodíme na procházky anebo jsme jen na zahradě a vidím, jak je Olí spokojený, jak mu to prospívá a jak se pokaždé těší ven. Tím pádem si to užívám i já. 
Vlastně i to byl jeden z důvodů, proč jsme se přestěhovali. Chtěli jsme, aby byl syn co nejvíc na čerstvém vzduchu a aby měl k přírodě blízko. Myslím, že pro děti je to ideální. I když je mi jasné, že ne vždy ta možnost je. A je fajn, že už i ve městech se snaží vytvářet hodně zeleně, parků a hřišť, kde si můžou děti bezpečně hrát. Určitě to má i své výhody. 
Ale zpátky k přírodě. Ven chodíme za každého počasí. Teda, ne úplně za každého. Na vichřice, lijáky a velký mráz koukáme radši za oknem. Ale když to jen trochu jde, dobře se oblékneme a vyrážíme. Je to dobrý na otužování. I když mám pocit, že Olí se jako otužilec už narodil. Nesnese na sobě vrstvy oblečení, v posteli se zásadně odkopává a běda, když ho potají přikryju. Z venku má ale vždycky červený tváře a jsem přesvědčena, že čerstvý vzduch je dobrý i na lepší spánek. Třeba teď o víkendu, jak přes den svítilo slunce, usnul pokaždé jak špalek. A ráno se probouzí a už mi plánuje, co budeme dělat. 
Momentálně miluje hrboly všeho druhu. Stačí malý kopec hlíny a je ve svém živlu. Vydrží běhat nahoru a dolů, dokud ho nezláká jiný terén. Na málo pohybu si tedy nemůžeme stěžovat, za což jsem ráda. Ale ono to v přírodě jde ruku v ruce. Učí se házet vším, co najde na zemi, libuje si ve skákání, nejlépe do kaluží. Jakmile začne krápat, Olí už nasazuje gumáky a chce po mě, abych mu donesla pláštěnku a jde na ně. Jen bohužel často nemá šanci kaluž ani překročit, natož přeskočit, takže pravidelně končí v ní a já jsem vedle něj „vohozená“ až na zádech, z čehož má velkou legraci. 
Základ je vhodně se obléct. A teď nemyslím jen věci do deště, ale mít i hodně hluboké kapsy. Nevím proč, ale náš malý sběratel si šetří svoje kapsičky a všechno strká do těch mých. Takže věčně mi z napěchovaných kapes čouhají všelijaké větvičky, kamínky, klacíky nebo otrhané kytky. Mimochodem tím se také u dětí rozvíjí dobře hmat. Učí se tím, co je tvrdé, těžké, lehké atd. A taky si odmala hodně povídáme a věřím, že i díky tomu se rychle rozmluvil, takže dneska už vypráví on mě a já jsem ta, co naslouchá.
Krátce po tom, co jsme se přestěhovali, nám kolem domu přeběhlo devět srnek. Byla jsem z toho úplně paf, protože tolik pohromadě jsem jich viděla snad ještě jako dítě. Olí byl jak v Jiříkově vidění. Dneska k tomu honí bažanty, které nám létají přes zahradu a zajíce, kteří utíkají za plotem a zatím to je deset nula pro zvířata. 
Kousek procházkou se chodíme dívat i na koně. Respekt má ale ke psům /i když toho na kolečkách, co má doma, miluje/. Některým se řehtá, některé ho ale dokážou i rozbrečet. Obecně má radši ty klidnější, které si jen tak vesele skáčou a jsou ochotné, si s ním i hrát. A nezáleží na velikosti psa.
Každopádně se teď těším na podzim. Chystáme se pouštět draka, což sice Olí už zažil, ale myslím, že letos si to teprve užije. A taky se těším, až bude padat listí, že bude mít Olí zase co sbírat /a já co v kapsách nosit / a že se dají u toho dobře učit barvy. A strašně si přeju, aby napadlo letos hodně sněhu. Nemůžu se dočkat, až vytáhneme sáňky nebo pekáč a budeme brázdit kopec. Co je teda fakt, v přírodě je to taky trochu víc o pádech, takže sem tam odřená kolena nebo nějaká ta boule, ale i to bohužel patří k životu a nejen dětí. I tak ale věřím, že v přírodě je Olímu fajn.
