Přišel nám moc hezký mail od jedné maminky. Fakt hezkej! Nevím, jestli by souhlasila, abych ji jmenovala nebo sem ten mail překopírovala a tak nic z toho radši dělat nebudu. O čem ale chci psát, je věc, kterou zmínila.
Děkovala nám za to, že náš blog existuje, že jí vždy zvedne náladu a to zejména proto, že jako těhotné jí ubylo přátel a celkově to vnímá tak, že pro spoustu lidí těhotenství nebo rodičovství rovná se žena na odpis a jak také v mailu napsala: „… že já jsem ta těhotná u které se nebere názor vážně,“ úplně jsem si vzpomněla na jednu moji podobnou zkušenost. Takže naprosto vím, o čem mluvila.
No a přátelé? Vlastně nikdy předtím, jako bezdětnou, mě ani nenapadlo, že o ně může žena přijít, když založí rodinu. Jenže ono to tak bohužel opravdu v mnoha případech je. Já jsem měla docela štěstí, že se na mě moc lidí nevykašlalo, přesto jsem ale zaregistrovala, kdo mě už vůbec nekontaktuje a kdo si pravděpodobně radši skryl moji zeď na FB, aby ho neotravovaly fotky mých dětí.
Když máte najednou rodinu a kolem sebe nemáte nikoho, kdo děti má a ani ty, co tady byli před tím a hodili vás kvůli mateřství přes palubu, musí to být těžké. Pamatuju si, jak mě vytáčely dotazy od mé moc dobré bezdětné kamarádky. Snažila se mě pochopit, proto ji mám stále moc ráda. Chtěla mezi mými přáteli zůstat a ne to zabalit. Po dni se mnou a dětmi je sice vyřízená, ale přijala můj „nový“ život narozdíl od jiných, kteří odešli. Už jsem nemluvila nonstop o práci a některých povrchních, zbytečných věcech – neberte to, prosím, tak, že teď dělám chytrou, ale zpětně se mi to tak jeví (jako bezdětné mi to ale taky tehdy přišlo důležité, jestli víte, jak to myslím).
Na jednu stranu je to logické. Já už teď taky nechodím po barech a hospodách s flexibilní hodinou příchodu domů. Když máte děti, najednou máte jiné zájmy a nikomu nevyčítám, že nechtěl poslouchat řeči o pokaděných plínách. I když si myslím, že jsem zůstala docela nohama na zemi a o plínách jsem nikdy moc nemluvila. Ti nejlepší ale naštěstí zůstali i přes plíny, moje přehnané reakce v zajetí hormonů, i přes to, že si s nimi dávám večer schůzku v závislosti na příjezdu manžela domů, aby pohlídal děti a já mohla konečně vyrazit a nevadí jim, že už skoro nepiju, protože druhý den bych kocovinu ve společnosti potomků totálně nezvládla. Naštěstí nejsem člověk, co potřebuje kolem sebe lidí milion. Stačí mi pár opravdových, kterým nevadí moje upřímnost, protože když mě něco šve, většinou to řeknu a často se mi stává, že to okolí nedokáže přijmout. Zkrátka a dobře – ti skuteční tady se mnou stále jsou a přála bych každé mámě, aby měla aspoň jednu opravdovou kamarádku, které se může svěřit.
Pokud ale čtete tento článek a patříte do tábora bezdětných, chtěla bych vám říct, že my se zas až tak zásadně v těch niterních věcech neměníme. Ano-změní se náš denní režim a měníme pohled na věci kolem mateřství. Už nenadáváme na tu matku s hysterickým dítětem, protože v ní vidíme odraz náš vlastní a našeho dítěte a jen ji tiše litujeme, nenadáváme na maminky s dětmi v kavárnách, že tam nemají co dělat a váš názor, že by měly být někde na konci světa bez přístupu k „normálním“ lidem, mlčky protrpíme. Zkrátka respektujeme ty, kteří se stali rodiči před námi, ale v jádru jsme pořád stejní. Můžete se s námi bavit o čemkoliv jiném než jsou naše děti. Já mám třeba kamarádku, se kterou strašně ráda řeším jen to, co je u ní nového v práci nebo jak skončila ta party v baru, které se účastnila. Do teď jsem nezačala soutěžit s jinými maminkami, které dítě líp spí, kaká, mluví nebo chodí. Mozek mi zůstal zhruba na stejném místě, kde byl i před prvním těhotenstvím. Jsem jen trochu víc přecitlivělá a občas hysterická… Skvělé ale je, že díky dětem jsem našla spoustu nových kamarádek. Určitě to tak máte taky.
Vím, že tyhle žvásty píšu asi častěji než se dá učíst, ale přišlo mi důležité napsat o tom, že maminky se často můžou cítit samy, tak je předčasně neodepisujte. ;-)
