Tento článek jsem smolila docela dlouho. Tedy nejen proto, že buď se budil Mikuláš nebo chtěla něco Emi, ale vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kde mám začít. Těhotenstvím? Porodem? Prvním nebo druhým dítětem? Pořád přeskakuju, mažu, odbočuju, přepisuju. Pořád mě něco u toho ruší. Tak asi takhle:
Bála jsem se stresu, bála jsem se kojení, bolesti po porodu, šílené rekonvalescence, která mi neumožní věnovat se dvěma dětem pořádně. Místo toho se dívám na starší dítě, jak je nadšené z miminka a dokonce si užívám kojení, což by mě nikdy ani ve snu nenapadlo.. Čekala jsem šílené, hektické dny. S kamarádkami jsme vtipkovaly, že k nám budou jezdit, aby měly antikoncepci. Neříkám, že ty dny nejsou náročné. Jsou.. (a to mi zatím ještě pomáhá máma-hahaha. Takže vlastně tenhle článek “nepla” a měla bych ho psát až budu úplně ve smrti se dvěma dětmi na krku doma sama a koukat toužebně ke dveřím, kdy dorazí manžel)
Ale všechno do sebe tak nějak zapadlo. Myslela jsem, že budu zase totálně vyřízená (to budu až odjede máma), bolavá, nevědět, stresovat se… Místo toho mám pocit, že jsem non stop na drogách, že to není možné, že nás potkalo takové štěstí, mít dvě úžasné děti. (ale zase neříkám, že jsem vyspinkaná do růžova. Včera jsem se probudila na gauči, i přes jizvu vylítla do sedu a hledala jedno i druhé dítě. Přemýšlela jsem, jestli je ráno nebo večer a dokonce, kde jsem! Jsem zvědavá, jestli dopadnu, jako některé z vás, našich čtenářek, které jste mi psaly, že panicky hledáte, kde máte dítě a pak vám dojde, že ho máte v náručí a kojíte!)
Jestli jsem ale někdy měla mlíko úplně, ale úplně na mozku, je to teď. Říkám si, jestli jsem byla z mateřství tak odvařená i poprvé… Mám pocit, že ne tolik. Tehdy jsem se bála, jestli dělám všechno správně, nevěděla jsem, proč Emilka brečí, nešlo mi kojit, plazila jsem se bolestí po císaři půl hodiny, abych vstala z gauče..
Teď je to jaksi jednodušší, jasnější, vím, co naše miminko potřebuje, protože jsem to jen oprášila. Jsem moc ráda, že máme druhé. Strašně jsem se smála, když se mě můj doktor v těhotenství ptal, jestli plánujeme i třetí. Odpovídala jsem, že ani náhodou!! Jen na vyjasněnou – ani teď třetí neplánujeme, ale už chápu, proč někdo třetí dítě chce. Aby se cítil úplně stejně jako já u druhého. 
PS: Berte mě teď nějakou dobu s rezervou a taky nějaký ohledy, jo? Nezbláznila jsem se, ale … šestinedělí a tak
