31.5.2016 13:23. Ještě pořád si ten čas pamatuju. Možná to je tím, že to mám vyryté na náramku, možná tím, že mám pocit, že na tohle nelze zapomenout nikdy. Párkrát jsem kamarádkám zmiňovala, že moje rekonvalescence po císaři byla nic moc a nejradši bych ji vytěsnila z paměti. Na den, kdy mě manžel vezl do porodnice, ale nikdy nezapomenu. Omlouvám se, pokud jsem o tom už psala… Tentokrát to bude ale jen malou součástí mého dnešního článku. 
Bylo něco málo po sedmé hodině ráno, svítilo sluníčko, lehce mrholilo a kousek od našeho domu byla obrovská duha. A jak už to tak v Praze bývá, když začne sněžit nebo pršet, každý bourá a tvoří se kolony. 
Takže místo toho, abych byla v 8 hodin na porodním sále, stáli jsme s manželem v zácpě kousek před Nuselákem a já volala k Apolináři, že na svůj porod jedu pozdě. Trošku mě fackovala hanba, protože všude chodím včas nebo dokonce dřív a na tak důležitý okamžik jedu pozdě!!! Nakonec náš pozdní příjezd (asi o deset minut) byl ale každému jedno. Přede mnou dostaly přednost dva akutní případy jiných maminek. A tak jsme s manželem čekali až do odpoledních hodin a on mě celou dobu dokázal zabavovat. Do teď se usmívám, když si na to vzpomenu, protože doktoři pak ještě na vizitě vrtěli hlavou, že si mě pamatují, protože jsme se s mužem při čekání během těch pěti hodin celou dobu smáli.
Možná nechtěla být ranní ptáče a ta ostatní miminka, co nemohla jít na svět normální cestou, jednoduše před sebe pustila. Kdo ví… Věci jsou zkrátka tak, jak mají být. Narodila se tedy odpoledne. Malá, tlusťoučká a hodná. Někdo věří v to, že si děti samy vybírají, jakým lidem se chtějí narodit. Takže mě těší, že pokud by tomu tak bylo, že jsme si zasloužili právě ji. Děti nás mají ale v životě i něco naučit.. Myslím, že se jí to daří..
Za ty dva roky, co ji máme, mě naučila trpělivosti a navrtává mi takovou tu moji špatnou vlastnost, že chci všechno hned. Ukázala mi, že to prostě nejde a že všechno chce svůj čas. Asi jako každé dítě dělá občas šílené scény. Ale šílené! Říkám si, jestli je to tvrdohlavostí po mně a manželovi a nebo jsme to my s mužem, kdo se má naučit ji víc chápat, občas ustoupit nebo být naopak nekompromisní.
Pak jsou ale chvíle, kdy tu naši bezradnost vystřídá moment, kdy tak trošku slzíme. Jako třeba uspávání. Naposled jsem psala, že skáče šipku do postele, dáme mléko, otočí se, my odcházíme a ona během 10min spí. Tak to už neplatí. Do postele skáče. Tentokrát už je to ale jiné – bere si s sebou knížku. Na chvíli ji odloží a sbírá polštářky, které má v posteli vyskládané kolem dokola, aby se v noci nebouchla o čelo postele nebo o zeď a dává je na jedno místo – ke zdi. Poplácá na ně rukou, aby je naklepala a za ruku táhne mě nebo manžela ať se posadíme (do pololehu), přitulí se s plyšákem psa a medvěda a čeká až začneme číst. Ve chvíli, kdy jí to přestává bavit, nám zavře knížku. Někdy ji ještě odnese zpátky do poličky a pak hned křičí “mňam mňam” a čeká na Nutrilon. Náš rituál je u konce, když dopíjí, dá nám pusu na dobrou noc a mává ať už jdeme pryč. Jestli u něčeho taju a dojímám se, je to právě tohle… Ale přiznám se, že to je jedna z mnoha situací a kdybych je tady měla všechny vypisovat, asi byste to nedočetli..
Co tím chci ale vlastně říct.. I když bylo během těch dvou let mnoho náročných chvilek, stačí jedna taková jako je ta “uspávací” a okamžiky, kdy se mi chtělo občas brečet, že to nezvládám, jsou zapomenuté.
Emilko, díky, že jsi. Udělala jsi nás lepšími, míň sobeckými a víc starostlivými. Jako oba tvoji rodiče se učíme trpělivosti. Někdy nám to nejde, ale aspoň víš, po kom to máš.. Buď k nám proto schovívavá, test rodičovství jsme nikdy neabsolvovali. Jako každý jiný rodič se snažíme plavat ve vodě, do které jsme byli vhozeni ve chvíli, kdy jsi přišla na svět a jsem šťastná, že sis za rodiče vybrala právě nás. Vždycky se pokusíme být těmi, se kterými můžeš v životě počítat. Krásné narozeniny!
rpt
