Známe to všechny mámy. Od prvního okamžiku se o ně staráme, hýčkáme je a chráníme, jak můžeme a pak přijde někdo nebo něco, kdo nám tu naši péči a zdraví našich dětí naruší nebo dokonce ohrozí. Ať už vědomě či nevědomě. Třeba tím, že přijde mezi děti s červeným nosem od rýmy, chrchlákem hodným “vrcholového” kuřáka či virózou. Věcí, které maminkám vadí, je ale mnohem víc. Tady jsou některé jejich výpovědi, včetně mojí. 
Já (maminka 22 měsíčního Oliverka): “Nemám ráda srovnávání. Například věta typu: To naše Janička už má deset zoubků. nebo On ještě nechodí?! To náš Jára už běhá sám dva měsíce! (Jsou lidi, kteří do teď nejspíš nechápou, že každé dítě je jiné. 
) Můžu vyletět z kůže, když děti na pískovišti či v dětském koutku strkají do mého syna, aniž by si jich on všímal a berou mu hračky, se kterými si do té doby nikdo nehrál a jejich rodiče sedí a nehnou brvou. Vadí mi, když k mému dítěti přijdou “nachcípaný” lidi a dopředu vědí, že tam děti budou. Vadí mi dávání pusy na pusinku, strkání cizích prstů do pusy mému dítěti a nemyté ruce.”
Dora (maminka ročního Lukáška a pětiletého Martínka): “Pamatuju si, že když se Luky narodil, byla jsem naštvaná, když rodiče mých kamarádů nechávaly své děti, aby synovi cumlaly prsty a různě ho po tělíčku, ale i hlavě osahávaly. Jako by to byla panenka. Tehdy jsem se nechtěla rozhádat s kamarády, tak jsem mlčela, ale v duchu jsem trpěla.”
Bibi (maminka půlroční Amy): “Jsou to věty typu: Bože, to je drobísek. To náš Pepa je teda proti ní pěkně stavenej. Jak jsou ty holky mrňavý, cooo?! nebo Ty, hele, ale ta z tebe nemá zhola nic. Je vůbec tvoje? nebo Hele, náš je plně kojenej. Já kojím pořád. Kojení je nejvíc. To je strašný, že je malá na umělým mlíku. A je divný, že to mlíko nemáš. Rozkojej se i náhradní matky. nbo A kdy bude druhý? a kromě těch řečí mi vadí sahání na ručičky a dávání pusy na pusinku.”
Lenka (maminka 18 měsíční Johanky a devítiletého Adama): “Nesnáším, když mi někdo kecá do výchovy a radí, jak co mám dělat. A stoprocentně mě vytočí, když řeknu mému okolí včetně babiček, tetiček a jiných příbuzných, že nechci, aby dávali dceři to a to a oni to nerespektují. Vždycky to pak dopadne tak, že musím udělat humbuk a vysvětlit jim, že rodič jsem já.”
Naše Terka (maminka téměř dvouleté Emilky): “Nemám ráda nevyžádané rady, strašení katastrofickými scénáři, non stop negativní pohled na mateřství, stěžování si maminek na chyby u vlastního dítěte, když je evidentní, že je problém na straně rodiče. Vadí mi, když se sejde parta lidí a někdo zcela vědomě, sobecky přivede nemocné dítě, které by se mělo léčit v klidu doma a místo toho nakazí ostatní děti. A hlavně: Když si maminky myslí, že starost o jejich potomka končí ve chvíli, kdy ho vypustí do dětského koutku, jejich dítko omezuje to moje a jim je to šuma fuk, protože přece musí koukat do mobilu!”
Lucie (maminka dvouleté Elišky): “Ještě donedávna, když byla dcerka mezi cizíma dětma, tak ji dost dlouho trvalo, než se osmělila, trochu otrkala a začala si hrát. Teď už je to lepší. Na všechny je ale moc milá. Proto mě vytáčí doběla, když by ji chtěl někdo ubližovat. A ještě, když to rodiče vůbec neřeší. Nedávno, když nepomohlo moje x krát varování jednomu chlapečkovi, který Elišce ubližoval, musela jsem výchovně zasáhnout za jeho maminku.”
Klára (maminka čtyřměsíční Stellinky): “Nemám ráda to připomínání, jak dřív měly mámy všechno daleko těžší. Jak neměly jednorázové plíny, sušičky, vlhčené ubrousky a já nevím, co ještě. A ještě kolikrát u toho musely těžce pracovat. Vytočí mě, když někdo kouří v blízkosti dětí a taky nemám ráda, když člověk, kterého skoro neznám, chce chovat moji holčičku.”
Najdete se v tom? Nebo co nerady vidíte vy, maminky?
1 komentář