Život před a po

Chápu, že ten titulek je úplně na facku, ale vlastně jsem nevěděla, jak ten článek pojmenovat. Ono “Slavím narozky” je ještě o trochu debilnější. Zvlášť, když to o oslavě vůbec není. Chtěla jsem vás ale trochu pozitivně nakopnout, pokud máte teď třeba nějakou krizi a plácáte se v tom..

Zrovna nedávno jsem si říkala, jak se věci a názory v životě mění. Dnes mi je 35. Necítím se špatně, necítím se staře, necítím se zakomplexovaně a ani tak, že mi v něčem ujíždí vlak. No dobře – cítím se někdy trochu líně a ospale. Ale dnes fakt skvěle Emilka mě vytáhla za prst z postele až v osm! Je to ale věk, na který jsem ve dvaceti pohlížela jako na stáří. Fakt.   (možná proto se mi většinou tak líně vstává? ).

Ve dvaceti jsem si říkala, že po třiceti jsou ty ženský určitě zakomplexovaný, protože “my mladý” jsme MLADÝ, hezčí a máme všechno před sebou (a ty třicítky se nás jisto jistě bojí). Tak aby ne, že jo! Chlapi s námi v práci flirtují a jsou na nás jako miliusové (přestože jsme práci nerozuměly a věděly totální houby-nebo spíš právě proto?), zatím co ty starý třicítky se na nás dívají jako na konkurenci, která jim přišla do pracovního prostředí a strhla na sebe všechnu pozornost (o které jsme samozřejmě tehdy ve dvaceti ani netušily, že těm třicítkám je totálně ukradená).

Je to asi třičtvrtě roku, co jsem měla jednu pracovní schůzku, které se účastnila i jedna pětadvacetiletá slečna, která se tak nějak vyjádřila, že to musí být strašné být už v “tomto věku” :D Přemýšlela jsem, v jakém věku myslí§ Musím říct, že mě to docela pobavilo a vzpomněla jsem si právě na sebe, když mi bylo něco málo po té dvacítce, ale věděla jsem, že jí to asi nevysvětlím.. Že to musí pochopit sama..

Víte, co je ten největší paradox? Tedy, pardon – pokud je vám třicet a více, tak asi víte. Že ve dvaceti jsem řešila, že už nemám 48 kilo, ale 51! Že mi skáčou pihy, které jsem k smrti nesnášela, že mě stoprocentně kluk, se kterým zrovna chodím, určitě opustí kvůli někomu lepšímu, hezčímu, hubenějšímu. A to jsem si docela slušně vydělávala komerčním modelingem na reklamách, takže si nemyslím, že bych byla nějaká poďobaná ošklivka, která by na ten mindrák měla vyloženě nárok. (pardon teď všem, co mají trochu problém s akné-mimochodem, já ho měla v prvním trimestru druhého těhotenství taky) Je zvláštní, že v době, kdy jsem měla ideální míry, dokonalou váhu – tedy spíš dost výraznou podváhu (vzhledem k tomu, že i velikost XS na mně visela a nebylo to oversize), jsem se sebou vlastně vůbec nebyla spokojená, přestože jsem si tak nějak myslela, že ze mě budou všichni sedět na zadku. Trochu se to mezi sebou pere, co?

Teď je mi 35 a v tomto věku (který bych si v tamtom období tedy vůbec, ale vůbec nezáviděla) je vtipné, že se cítím mnohem líp než v těch dvaceti (a není to jen tedy tím, že jsem si nakoupila krémy proti vráskám ). Mimochodem – to, že se cítím líp, bych slovy dvacítky okomentovala tak, že ta pětatřicítka tím jen přesvědčuje okolí, ale ve skutečnosti to tak vůbec, ale vůbec přece nemůže být a má stopro komplexy!!

Nevím, čím to je. Samozřejmě děti pohled na život docela změní, ale myslím, že právě po té třicítce člověku začne docházet, které věci smysl mají a které ne. Že to, že v jedné práci skončíte vám dveře do jiné práce většinou otevře. Že lidi, kteří jsou k vám neupřímní, k životu vůbec nepotřebujete a nemusíte jim nic dokazovat ani se jim snažit zavděčit. Že jste příliš “staří” na to, abyste se s někým vídali jen ze slušnosti nebo protože by to bylo dobré kvůli něčemu.

Říkala jsem si, že někdy je dobré si tohle připomenout. A kdy jindy než dnes? Občas na to zapomínám. Od té doby, co jsem se stala mámou a nemám na své kamarády moc času, je to ale jasnější než kdy dřív. Přesně v tomhle období, kdy s časem musím nakládat tak, abych jím neplýtvala, si to uvědomuju o to víc. Takže už: Nevídám lidi, co mi brali energii, už se nesnažím někomu zavděčit a nejsem v kontaktu ani s těmi, co si to zkrátka a dobře nezaslouží. V mém životě mají místo ti, co neodcházejí, když jim právě moje pracovní pozice není ku prospěchu a ti, co ustojí moji (někdy dost nepříjemnou) upřímnost, která se v dnešním světě už moc nenosí.

Život máme jen jeden, tak proč se plácat tam, kde se nám to nelíbí s někým, kdo za to nestojí, že? Krásný den všem!  

PS1: Chtěla jsem sem dát nějakou rozesmátou, strašně šťastnou fotku, ideálně, aby bylo vidět trochu vrásek (ale ne moc) a pak jsem zjistila, že žádnou takovou nemám Nebojte! Nafotím, abychom šly s trendy všech ostatních blogerek! (ale retušovat nebo používat Faceapp fakt nebudu)

PS2: Dnes slaví narozky i můj o dva roky mladší brácha! Takže všechno nejlepší!