Jak jsem začala trpět samomluvou

Taky jste se ptaly kamarádek v době, kdy jste ještě samy neměly děti, proč houpou ten kočár, když děcko drží v náručí?  “Taky budeš!,” většinou mi odpovídaly. “Rozhodně ne!,” přesvědčovala jsem je. Asi tušíte, co dělám teď, když jsem sama mámou?  Houpu kočár, i když mám syna na ruce nebo i když si vesele vykračuje vedle mě. /Už jsem o tom na blogu jednu historku psala: Pomóóóc! Začínám blbnout…./ Vždycky, když se přistihnu /a to je ta lepší varianta/, si na holky vzpomenu.  Jenže já si dost často ani neuvědomuju, že to dělám a tak houpu a houpu a houpu doma, houpu venku, houpu v obchodě, houpu na pískovišti a to budou v létě Olímu už dva, takže bych čekala, že tohle už mě přejde. Jak je vidět, zatím ne.    A pozor, tím nekončím.

Trpím samomluvou! Tou jsem nikdy předtím netrpěla!!! A teď si v pohodě komentuju jen tak sama pro sebe, co zrovna dělám. Jako bych si nahlas odškrtávala, co jsem už udělala a co mi ještě zbývá dodělat. Abyste lépe pochopili, co mám na mysli, vypadá to asi nějak takhle: “Brambory oloupaný, to by bylo. A teď to prádlo. Jo a co jsem to ještě chtěla? Už vím. Vytřít podlahu. Kolik je? To ještě zmáknu.” Když je manžel doma, nechápavě se mě ptá: “Cos  to říkala? Nic jsem neříkala. Jo, říkala, vždyť jsem tě slyšel. A co jsem říkala? To jsem právě nerozuměl.“ …Uklidnila mě až Terka, když u nás s její Emilkou byla. Říká mi: “Taky si povidáš pro sebe?”  …Aha, tak to bude pravda. Trochu se mi ulevilo, že snad tedy nejsem jediná “samomluvka” na mateřské. 

Tak si takhle se sebou čas od času pokecám a je mi fajn.  A už vím, odkud to mám. Teda nejspíš. Co se syn narodil, hodně jsem mu vyprávěla. Prý se to má. Ale já i chtěla a bavilo mě to. I když Olí nic nechápal. Ale poslouchal a vnímal. A vyprávím mu pořád. Všechno, co děláme, kam jdeme, co jíme atd. atd. A tak vyprávím, i když spí a já se mezitím snažím něco uklidit, zařídit nebo si jen uvařit kafe.

Je bezvadný, že zatímco předtím to byl jen můj monolog, teď už je to s Olím konverzace. Je to sranda. I když té jeho řeči ještě nikdo okolo nerozumí. /Rozuměj: Oliverek říká u slov první písmena nebo slabiky, občas něco spojí, něco vynechá a rád používám slovo: Ne.  / My se ale domluvíme vždycky. Je to už parťák. Můj životabudič, můj nejúčinnější lék na všechny neduhy, můj zaručený zvedač nálad, moje celoživotní láska.  A tak se už těším, čím si tu mateřskou okořením příště.