Když se z matek stanou nevinné zlodějky

To jsem se zase jednou zapotila! A nepotřebovala jsem k tomu ani činky ani hadr a koště. Stačilo, abychom šli s Olím nakoupit do drogerie. 

Měla jsem toho na seznamu dost, co jsem potřebovala koupit, tak jsem to neodkládala, ať na to nemusím myslet. V „déemku“ jsem popadla košík /ten do ruky, protože větší na kolečkách bych s kočárem neuvezla/ a jedu regál po regálu, házím do něj věci a přitom koukám do papíru, abych na něco nezapomněla. Když jsem byla u dětského zboží, vzala jsem synovi i nějaké skleničky s jídlem. Má tam své oblíbené a hodí se, když někam jedeme a nestíhám předtím uvařit. Olí se smál, něco si breptal a já říkala, jak je hodný a trpělivý.



U pokladny jsem všechno vyskládala na pult a hledám peněženku, abych zaplatila. Naštěstí tam zrovna nebyla fronta, takže paráda. Vyjela jsem s kočárkem z drogerky ven, v ruce jsem táhla narvanou igelitku a chci Olímu obléknout bundu a čepici. Když jsem ho urovnávala do fusaku, polilo mě horko! V nohách jsem mu nahmatala další skleničku a vedle ní další! Vytáhla jsem je, ukazuju mu je a ptám se: „Co to je, brouku??“. Olí se začal řehtat a hlasitě vykřikl: „Mam mam!“ 

Očima jsem sledovala skleničky, jako bych si myslela, že když na ně budu dostatečně dlouho zírat, zmizí z povrchu zemského, což jsem si v tu chvíli přála. Ve skutečnosti jsem jen oddalovala tu hroznou chvíli, kdy budu muset vyrazit k té pokladně, kde bylo už “jaknapotvoru” asi tisíc pět set lidí! Vůbec nechápu, kde se tam najednou vzali?! Vždyť tam před chvíli skoro nikdo nebyl! Měla jsem to zpátky asi deset kroků, ale těch nejhorších! „Co tam budu té pokladní vyprávět?? Promiňte, ale my jsme vás zkoušeli, jestli si všimnete a pronesli jsme bez placení dvě skleničky!“.    

Ukázalo se ale, že paní pokladní má pro podobné situace mnohem víc pochopení, než jsem si myslela. Když jsem se jí začala omlouvat a vysvětlovat, jak se to stalo a že ty dvě skleničky, které jsme odnesli nevědomky, omylem, samozřejmě okamžitě doplatím, usmála se a povídá mi: „Mladá paní, to se stává maminkám dost často.“  Myslím, že ty lidi ve frontě, které se zaujetím sledovali celé to “detektivní představení“, museli slyšet, jak se mi ulevilo. 

Byla jsem toho plna, tak jsem hned volala mamce a vyprávím jí, jaký se mi stal trapas. A nebyla by to maminka, aby mě neuchlácholila: „Nic si z toho nedělej. Nejsi první ani poslední. To se ti může stát i víckrát.“ A aby mě ještě ujistila, že v tom nejsem sama, vyprávěla mi historku, jak se něco podobného stalo jiné mamince, jejíž asi dvouletá dcerka si odnesla z obchodu plné kapsy lentilek, čokoládíček a jiných sladkostí.


Když jsem se pak večer s naším zážitkem svěřila doma manželovi, řekl: „To je pěkný. Na blog to ale radši nepiš.“