Máma: Syndrom vypnutého mozku

Není to tak dávno, co když jsem odjížděla někam autem, první, co jsem udělala (tedy poté, co jsem zapnula bezpečnostní pás), byla volba hudby. Nikdy mi nesloužila jako kulisa, vždycky jsem dbala na to, aby mi tam hrálo něco, co se mi fakt líbí, ideálně když jsem znala text a mohla jsem u toho zpívat (i když falešně-no jo, klasická ženská).

Jenže poslední dobou jsem se už několikrát přistihla, že jedu, jedu, jsem v polovině trasy a najednou mi dochází, že tam je puštěné rádio, žvatlá tam někdo, kdo si myslí, že je strašně vtipnej, ale je spíš strašně trapnej a hudba nikde. Včera už jsem si ale říkala, že jsem fakt marná.. Jela jsem po dlouhé době na večeři s kamarádkou. Nadělala jsem si vlasy a večerní make up.. Zvlášť při těchto večerních příležitostech, kdy vím, že dcera je v dobrých rukách manžela, tu hudbu pouštím fakt hned. Tedy poslední dobou už ne, jak vidíte. Jedu si jedu… a říkám si: “Ono se zase něco hraje?” Přemýšlím, co asi. Jestli mistrovství nebo co jiného a PAK MI DOCHÁZÍ NAD ČÍM VLASTNĚ PŘEMÝŠLÍM!!!!!! Já poslouchala hokejové utkání!!! Hokej! V autě! “Sakra, jak dlouho to poslouchám?!?” říkám si. “Patnáct minut!” 

Nevím, kdy se to stalo. Prý to fakt přichází s dětmi, prý už nikdy nebudeme jako dřív! Fakt mi připadá, že můj mozek vypíná. Nevím, proč to dělá, ale dělá to často (teď by se mi sem hodil ten obrázek opice, co si zakrývá oči, ale bohužel nám ho sem ajťáci nezařadili do nabídky smajlíků). Přitom ani nepřemýšlím nad tím, co mám a nemám doma udělat a ani nad tím, jestli je doma vše ok. Mám regulérně vypnuto a nemyslím na nic. Pozoruju, kdy mě kdo předjíždí, kdy předjíždím já někoho.. “Hele, tady ten blbec mi nechce uhnout, sakra tamten mi ohodil přední sklo sajrajtem! Tady parkovat nemůžu! Jestli mě odtáhnou, manžel mě zabije. Hele! Tam letí pták a tady ten blbej holub se snad nechá mnou přejet..” …a tak dále. Zkrátka nic, nad čím by mi musel šrotovat mozek.

Nejde ale jen o jízdu v autě. Chci poslat příkaz k úhradě, někam zavolat, někomu napsat smsku, mail, odpovědět někomu z vás na Matkovském FB a nakonec to NE-U-DĚ-LÁM! Prostě na to zapomenu. Vzpomenu si na to, to ano. Někdy za hodinu, někdy večer, někdy za dva dny!!! A hádejte co! Z většiny případů to poté, co si na to vzpomenu, znovu neudělám!

Vždyť já už takhle měsíc posílám své kamarádce peníze, za lístek na koncert!! Mezi tím jsem jí dělala adventní věnec, zatáhla za nás nějaká jídla a ona už si z toho dělá srandu ať jí ty prachy z té částky odečítám.  Kdybychom se dobře neznaly, bála bych se, že si bude myslet, že jí ty peníze nechci dát. Naštěstí je s mým syndromem vypnutého mozku obeznámena a nijak mi to nevyčítá. Jen já už se začínám malinko stydět, takže až tohle dopíšu, jdu jí ty prachy poslat. Fakt. Ráda bych napsala třeba: “Do třetice všeho dobrého” jenže já už se chystala jí ty peníze poslat třeba patnáctkrát.  Tak tedy: Pokus číslo šestnáct a držte mi (možná ale spíš jí) palce!