Taky už to u vás začalo? Mám pocit, že ještě nedávno byla malým miminkem, jenže čas letí tak šíleně, že nedávno jsme spolu s Emilkou byly už na osmnáctiměsíční prohlídce, na kterou se sama patřičně vyfikla. Ano – vybírá si už oblečení. :wacko:
Nedávno jsem ji na chvíli pustila z očí, pak hodím okem do pokojíčku a ona vyházené dva šuplíky oblečení, v ruce držela vítězoslavně triko, přikládala si ho na hrudníček a křičela „máma, máma“ (to jako že máma má obléct). Na sobě měla už bodýčko. To si ale odmítla sundat a dožadovala se obléknutí trika na to bodýčko. Ve chvíli, kdy jsem jí ho oblékla, byla spokojená.
To ale není jediná záležitost s „vrstvením“ oblečení. Velmi často se stává, že si přinese ponožky, zkouší si je nasadit na punčocháče, ale pochopitelně jí to nejde, takže chytá hysterák, ukazuje ponožkou na nohy, na kterých už má dávno punčocháče a křičí „máma, máma“ (i tady to znamená „mámo, obleč, obuj, nasaď“). Nedávno přede mnou po obýváku utíkala tak dlouho, až mi došlo, že ty kalhoty, se kterými ji v ruce naháním, si prostě nechce za žádnou cenu obléct. Vzdala jsem to s tím, že chce asi zůstat v punčocháčích. Za pět minut mi přinesla růžovou baletkovskou sukýnku. Ve chvíli, kdy ji měla na sobě, byla spokojená. Ještě spokojenější ale byla, když jsem ji na hlavu nasadila čepici (přestože jsme nešly ven), kterou si přinesla hned vzápětí…
Když jsme byly s Miri nedávno vybírat oblečení v Cool Clubu, tak když jsem Emi viděla, že stojí u ramínek s oblečením a listuje jimi, jako s listy módního časopisu, napadlo mě, jestli tam jsou ta ramínka schválně tak nízko, aby si mohly samy vybírat všechny děti bez rozdílu věku (tedy i osmnáctiměsíční malé slečny).. Pak jsem si ale řekla: „Vzpamatuj se!“ ..teď se však k té myšlence zase zpátky vracím! Když si budou moci takhle malé děti samy vybírat, budou nákupy větší? Možná napíšu mail na marketingové oddělení ;-)
Kéž by ale šlo jen o oblečení. Ví, kde máme piškoty, i kukuřičné křupky. Tam, kde jsou piškoty, si velmi často stoupne, ťuká na dvířka a čeká až jí je otevřu, aby si je mohla nabrat. Když jsou dvířka špatně zavřená, sama si je otevře – jenže pak za sáček piškotů neručí. U křupek už je to pro ni horší. Ty jsou ve špajzu. Tady už do dveří začala mlátit, křičí a čeká až jí otevřu. Vždycky se pak modlím, hlavně aby si nevšimla těch ovocných kapsiček, protože ty by cucala nejraději po litrech.
No a někdy ji prostě nenechám, aby se tím vším cpala, protože je třeba před obědem a nebo po něm.. Pak nastává pláč a řev a vydupávání si toho všeho. Vím, že mají být pevné mantinely, ale ruku na srdce, kdo z vás to vždycky vydrží celou dobu? Sem tam jí ty křupky prostě dám, abych měla klid, protože se to už nedá poslouchat a nechci, aby brečela. :unsure: Manžel je v tomhle pevný jako skála, ale já jsem měkouš. Už jsem zjišťovala, co je dobré v takové situaci, kdy si dítě dupne, dělat. Jenže těch návodů je víc. Tyhle jsem vyzkoušela:
1.) Stát skálopevně na svém a dítěti neustupovat (Tohle málo kdy vydržím :unsure: )
2.) Pevně dítě obejmout (tohle u nás nefunguje, protože se vzteká tak, že by mi mohla upadnout)
3.) Nabídnout dítěti něco na výměnu nebo odvést pozornost jinam (tohle docela funguje)
4.) Ignorovat dítě (to mi fakt nejde a neumím to)
Podle kterého se řídíte vy? Případně, máte nějaký, který zabírá? Napište nám ho na info@matkyvnesnazich.cz
4 Komentáře