Víte, jak si každý rodič o svém dítku myslí, že je nejkrásnější, nejchytřejsí, nejbáječnější a nejdokonalejší? Já si to pochopitelně o své dceři taky myslím. Jen se nám do té dokonalosti vloudila jedna malá chybička. No… chybička. Pochopitelně z pohledu rodiče to chybička není!! Je to strašně roztomilé a padáme u toho s mužem smíchy. Jen se to k naší malé něžné holčičce jaksi nehodí.. Je to smích padoucha!
Pískot a jekot malých holčiček je vždycky strašně kouzelný. I my jsme se rozplývali vždycky nad tím, jak krásně zvonivě a roztomile se směje. Teď ale kromě takového smíchu umí dcera ještě jiný. Stává se, že otevře pusu a udělá něco jako „chachaaachaaa“, ale takovým jako by hrdelním chraplákem. Zní to jako smích toho největšího zlosyna na světě a jsou okamžiky, kdy to zní fakt strašidelně. Samozřejmě, když vidíme její roztomilý kukuč, kácíme se v pase smíchy. Do teď naštěstí všichni, co smích slyšeli, reagovali stejně jako my s manželem.
Když jsem ji viděla takhle se smát u pohádky, kdy vlk sfoukává domečky malým prasátkám, přišlo mi vtipné, že fandí Emi vlkovi. Když se ale její roztomilá tvářička na mě denně několikrát podívá a ozve se chraplavé chachachacha, málem si cvrnknu do textilu. Vždycky mě to totiž úplně sestřelí. Pak jsou ale situace, kdy se toho začínají děsit naši prarodiče. Tchyně s tchánem nedávno říkali manželovi, aby na žebřík lezl radši, když budu doma. Kdyby se něco stalo a spadl by, tak ať ho nenajdu po několika hodinách na zemi nemohoucího a v tu chvíli, co to dořekli, se ozvalo chraplavé chachachachachaaaa. Pochopitelně z úst naší zlaté holčičky. Když mi to manžel vyprávěl, myslela jsem, že smíchy umřu. On si to bral ale trochu osobně: „Chápeš to?! No to bylo strašný! Tak my se bavíme o tom, že by se mi mohlo něco stát a ona se tomu směje.“
Ve školce zase pro změnu trefila paní učitelku do hlavy umělým ovocem. Asi nemusím říkat, co hned následovalo.. Ano, tipujete správně! Chachaaachaaaaaaa! Naštěstí jí pak šla udělat „malá, malá“, aby to trochu „vystornovala“. To stále není vše. Sousedům po zahradě pobíhá králíček. Vždycky na něho Emi roztomile pokřikovala „Bebe“ a teď? Včera mi manžel vyprávěl zážitek z procházky.. „Představ si tu situaci. Utrhnul jsem tomu králíkovi kousek trávy a ukázal jsem jí, že ho nakrmíme. No můžu ti říct, že se nerozplývala. Udělala chachachachaaa!“ vyprávěl mi manžel. Doufejme, že ji to brzy přejde, aby se jí třeba nezačaly bát jiné děti. ;-) Máte doma něco podobného? :heart:
