Tak jsme tam včera s Emilkou byly! Tedy ne, že bych se jí chtěla už tak brzy zbavit a šoupnout ji pryč, ale kamarádka mi nedávno říkala, že její dcera chodí na cvičení pro děti do soukromé školky. Je to dva dny v týdnu od 9:30 a máme to asi deset minut autem, takže jsem si říkala, že to prubnu.
Bohužel u nás stále neskončilo maminčákovské období. Návštěva jakéhokoliv nového prostředí u nás vypadá tak, že se mě Emi drží za nohu, pak chce vzít, pak se mě nechce pustit a nenávidí všechny, co se na ni snaží promluvit, i když jsou sebemilejší.. Otáčí se k nim zády v tom lepším případě, a v tom horším propuká v pláč. V žádné izolaci přitom není. Na plavání jsem s ní ale chodit přestala. Nesnáší, když jí někdo říká, co má v té vodě dělat. Jako by snad byla v takové formě, že by to mohla vyučovat (což pochopitelně není – kdybych jí pustila, půjde ke dnu jako cihla). Takže co se cvičení pro děti týče, měla jsem jisté obavy, že cvičit budu hlavně já s činkou o váze mého dítěte. Chci ale, aby si zvykala na kolektiv dětí a pravidelné docházení na cvičení mi přijde jako super příležitost. (a co si budeme povídat – navíc ji to unaví)
Hned v předsíni, kdy se mě nechtěla pustit ani ve chvíli, když jsem jí chtěla jen sundat boty, jsem si říkala, že se mé obavy z totálně černého scénáře naplní. Naštěstí jsem se spletla a byla mile překvapená. Možná to byly stěny pomalované na modro s obrázky ryb a chobotnic, možná dětská posilovna s posilovacími stroji ve tvaru zvířátek nebo ty hromady balonků (ty má teď ze všeho nejradši). Na tetu, která má děti na starosti se sice zády otočila, ale usmívala se u toho.. Vyzkoušela si cvičící stroj ve tvaru želvy, ale pak už jsme šly cvičit.
Něco se jí pochopitelně dělat nechtělo. U některých „cviků“ nebo skopičin, které se dělaly, jsem byla ale mile překvapená, že do nich šla. A hlavně – co jsem nejvíc ocenila – nedržela se mě za nohu a v náruči jsem ji měla jen párkrát.
Tak nějak jsem počítala, že celé cvičení zabere lehkou půlhodinku. Víte, jak to bývá na plavání. Půl hodiny a konec. Nevím, proč jsem to brala podle toho. Pak najednou koukám a cvičení, tanečky a všechno to pobíhání trvalo něco málo přes hodinu a pak si tam mohla ještě hrát. Nakonec jsme odjížděly po hodině a půl a polovině ujedené misky jedné holčičky se sušenkami. Já pochopitelně kromě pití nic nevzala – protože proč, když jsme tam jely jen na tu půlhodinu, že? :scratch: Takže nějaká maminka hned pohotově reagovala, otevřela Emilce svačinový box své dcery a svačinku Emi nabídla i přes mé varování, že moje dítě by to její dceři mohlo třeba klidně všechno sníst (naštěstí zvládla jen třetinu :wacko: )
Doufám, že ji tímhle trochu připravím na dobu, která přijde za čas – tedy až ji ve školce jednou nechám samotnou. ;-) A navíc je fajn, když bude občas mezi větším množství stejně starých dětí. Když nepočítám plavání a pár pobytů s matkami a dětmi, do teď se vídala jen s dětmi mých kamarádek. A co vaše děti? Chodíte někam s dětmi cvičit nebo na tanečky? ;-) Pokud by vás to zajímalo, tak tohle cvičení je v Újezdu nad Lesy v Baby centru Podmořský svět ;-)
